Vnitřní hrad Terezie z Avily přispěl rozhodujícím způsobem ke zformování moderního pojetí mystiky. Autorka do něj systematicky zapisuje své zkušenosti na cestě kontemplativní modlitby, a tak se bezděčně stává i naší průvodkyní. Až na několik projevů barokní zbožnosti vidíme, že jde o text aktuální a přínosný.

Tereziin styl je živý a spontánní a její jazyk velmi srozumitelný – jako kdyby nepsala, ale vyprávěla. Vnitřní hrad lze číst trojím způsobem…: autobiograficky, symbolicky a teologicky. Na prvním místě píše o své zkušenosti s modlitbou a kontemplací – a my vidíme, jak výjimečná a zároveň obyčejná byla.

„Nestavme věže bez základu, protože Pán se nedívá tolik na velikost činů, které děláme, jako na lásku, s kterou je děláme.“

Ve snaze přiblížit některé obtížně popsatelné osobní prožitky používá Terezie symboly. Ovšem středem všeho je pro ni Boží milost vedoucí k novému životu. Zkoumejme i my svou duši jako „hrad z diamantu nebo z velmi čirého křišťálu, kde je mnoho místností, tak jako je mnoho příbytků v nebi“ (Jan 14,2).