Co řekl o smrti před svou smrtí P. Josef Mixa

4.11.2019

Co řekl o smrti před svou smrtí P. Josef Mixa „ …Jako miliardář bych na smrtelné posteli zjistil,
že je to všechno na „prd“.
Narodil jsem se, abych umřel…
Co je tohle za kravinu?
Tohle dokážeme prolomit jedině skrze Kristovu cestu…“
Přinášíme vám zajímavé myšlenky o smrti z knižního rozhovoru s oblíbeným P. Josefem Mixou, který zemřel 27. října 2019 v Karlových Varech.

Smrt je nesmysl

Jak se vyrovnáváte s představou smrti?

Už jako dítě jsem se nikdy se smrtí nesmířil a hledal jsem řešení: přece všechno v tomhle světě má nějaký smysl, jen smrt je nesmysl. Což zvyšovalo mou touhu poznat, jak to vlastně je. A odpověď není z mé hlavy, ale z Božího zjevení. Vše řeší ten, kdo se nazývá Spasitel. Proč? Vždyť vstal z mrtvých, takže otevírá tajemství smrti: smrt není konec, existuje pokračování, existuje můj konkrétní věčný život, protože to, co je, nemůže přestat existovat – což mimochodem paradoxně tvrdí i ateistická věda. Čili když je něco, co nemůže přestat existovat, tak ani já nemůžu přestat existovat jako člověk. A teď tedy kudy? Kudy vede cesta k řešení otázky života a smrti? Ježíš Kristus říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Kdo věří ve mne i kdyby zemřel, bude žít. Já vás vzkřísím v poslední den.“ V něm přichází někdo, kdo nám podává zprávu o tom, že smrt není konec a že je třeba volit určitou cestu, abych dosáhl osobního trvání. Tak jsem dal hlas Kristu, protože on svým životem a vzkříšením dokázal, že existuje smysluplná smrt jako přechod k věčnosti. Nebudu umírat sám, ale s Kristem. On mi to slíbil. Pro mě smrt jako definitivní konec všeho neexistuje. Je to přechod, znamená pouze proměnu.

Taky mě ale vždycky může nakrknout, když lidi, katolíci, říkají: Až umřu, budu mít věčný život. Co říká Kristus? On neříká, BUDETE mít věčný život, ale kdo věří, MÁ život věčný. Proč? Protože věčnost je něco, co je neustále přítomno. Věčnost nese všechen čas. Bůh je věčný, protože nemá žádný čas. A do naší časnosti proniká věčnost v Ježíši Kristu. Skrze něj dosáhnu věčnosti. Tento svět je uzavřené vězení. Žádné východisko z něj není. A Bohem se mně otvírá cesta do věčné existence. Jakmile uvěřím, začíná pro mě platit věčnost. Nadčasovost. Pokud se řídím podle Krista, zažívám v pozemském životě předchuť věčnosti. Mám jistotu, že to, co platilo pro něho, vzkříšení, bude platit i pro mě. To je podstata křesťanství. Už Geneze říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu své bytosti. To znamená, že v mé bytosti je zakódováno, že musím být zachráněn. Že musím být vzkříšen. A apoštol sv. Pavel to jenom dál potvrzuje: Vy jste od věčnosti předurčeni stát se Božími dětmi. Copak Boží dítě může skončit bez věčnosti? 

Narodil jsem se, abych umřel?! 
Tohle dokážeme prolomit jedině skrze Kristovu cestu

Neodporuje to však současnému lidskému poznání, které nám přece přineslo spoustu nezpochybnitelných vymožeností?

Co mají lidé ze všech vymožeností? Jsou šťastnější? Vždyť všichni končí ve smrti! Všechno to poznání ztratí. A čím jsou v životě šťastnější, tím je ztráta hroznější. Budu miliardář, budu na smrtelném loži a vzpomínat, jaký jsem to měl fajn život. A jak je to teď všechno na prd. Narodil jsem se, abych umřel… Co je tohle za kravinu? Už malé dítě musí pochopit, že život, který končí smrtí, je na prd. Tohle dokážeme prolomit jedině skrze Kristovu cestu. On ukazuje, kudy lze z tohoto světa vyjít směrem k zbožštění. V tom je podstata křesťanství: následování Krista, který je sloužící láska. Pokud ho následuji, mám pochopitelně podíl na jeho vítězství. Proto se také můj život vyvíjí od vzkříšení, ne od smrti. Nádherně o tom mluví kniha Moudrosti: Bůh si nepřeje smrt žádného ze svých tvorů. On si přeje, aby všechno, co je, žilo. Ale lstí ďábla přišla na svět smrt a okusí ji ti, kteří jsou jeho. Kdo je Kristův, ten smrt neokusí. On je vítězství a já k němu přicházím. Jenže tohle svět nepochopí, spíš řekne: on se zbláznil, mluví o nějakém přechodu do nebe. Žádné nebe není. Kosmonauti žádného Boha neobjevili, co ten člověk kecá. To je ďábelské stanovisko k životu: smrtí ztrácím všechno, můj život nemá žádnou cenu. Jedině ve vzpomínkách, že jsem prožil něco hezkého. A potom hodně zlého. Jenže tohle nemá s duchem tohoto světa lautr nic společného, protože lidi netouží po žádné věčnosti.

P. Josef Mixa

Mons. Josef Mixa (1925–2019) byl jednou z nepřehlédnutelných kněžských osobností druhé poloviny 20. století. Koncem 30. a 40. let zažil nástup dvou represivních totalitních režimů. Vyrůstal v rodině pražského obchodníka, ale jeho životu dala nový směr četba Bible. Po studiu teologie v Litoměřicích přijal kněžské svěcení a začal působit u Sv. Anny na pražském Žižkově. Od roku 1968 sloužil jako sekretář kardinála Tomáška a zároveň v kostele sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech. Protože se kolem něj shromažďovalo živé společenství věřících (včetně disidentů a osobností podzemní církve), stal se trnem v oku Státní bezpečnosti. V roce 1973 byl proto přeložen do Stanovic u Karlových Varů. Od sametové revoluce do roku 1996 působil jako děkan hlavního kostela v Karlových Varech. Aktivní v kněžské službě zůstal i po devadesátce. Ve svém slovním projevu si někdy nešel pro slovo daleko. Sám to vysvětloval takto: „Když jsem cítil povolání ke kněžství, tak jsem Bohu vyčítal, že mám být knězem, když neumím hovořit před lidmi, když jsem trémista. U školní tabule jsem vždycky vyhořel. A tak se snažím nemluvit nějak zvlášť zbožně, protože to má nulový efekt a lidi to hrozně nudí….“ Zemřel 27. října 2019 odpoledne. Rozhovor s ním vznikl k velké radosti a z iniciativy jeho přátel a už v prvním vydání se setkal s vřelým přijetím i těch, kdo ho na vlastní kůži nezažili.

 

Zpracováno podle (rozebrané) knížky jejíž dotisk se právě realizuje:

Boha neokecáš

 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: