Ilustrace se mi rovnou vybavují

28.2.2011

Ilustrace se mi rovnou vybavujíIlustrátorku Markétu Laštuvkovou znají čtenáři už z několika knih vydaných Karmelitánským nakladatelstvím. Tato akademická malířka, která se věnuje ilustracím dětských knih i poezie, malbě i grafice.

Představuji si, že malé holky chtějí být buď princeznou, nebo malířkou krásných knih, ve kterých si o těch princeznách čtou. Vám se jedno z toho podařilo.

Ještě než jsem začala chodit do školy, byly mi snad čtyři roky, jsem chodila na výtvarku k „tetě Anně“. Dostali jsme veliké papíry, položili je na zem a malovali; ona pak z toho dělala výstavy. Později jsem chodila k panu učiteli Vávrovi. Ke kreslení mě vedl můj táta-fotograf. Mým snem ale bylo dělat servírku. Říkala jsem babičce, že až budu obsluhovat v restauraci, bude mít vždycky přednost. Dokonce se mi to splnilo – babička sice nepřišla, byla už po smrti, ale servírku jsem nějakou dobu skutečně dělala.

Bylo to lepší než malovat?

Úplně jiné, nijak mi to nevadilo, odpočinula jsem si u toho od jiných věcí. Dělala jsem na pontonu v Praze pod Mánesovým mostem – byla to dobrá zkušenost. Na webových stránkách jedné ilustrátorky jsem nedávno četla, že se narodila s tužkou v ruce. Já se s tužkou v ruce nenarodila, ale kreslila jsem ráda skutečně odmalička. Táta mě k tomu příjemně a nenásilně vedl, třeba doma postavil zátiší a já podle něj kreslila. Nebo mi dal překreslit na velký papír nějakou pěknou pohlednici.

Absolvovala jste střední výtvarnou školu a pak Akademii. Co škola člověku dá? Naučí ho řemeslo takovým způsobem, že pak na něj už ani nemusí při práci myslet?

Tohle je důležité, člověk se pak některými věcmi nemusí zaobírat. Měli jsme třeba i typografii – ještě se to dělalo ručně –, naučili jsme se vnímat písmo, rozpaly mezi literami a další náležitosti, které dnes jako ilustrátorka upotřebím. Studium na Akademii jsem si o rok prodloužila, nestudovala jsem šest, ale sedm let, mezitím jsem byla na tříměsíční stáži v Austrálii. Co mi škola dala nejvíc? Zklidnila jsem se: ne že bych si tolik věřila, ale neznepokojovalo mě, co si o mé práci budou myslet ostatní.

Pomůže škola k nalezení nějakého svébytného rukopisu? Nebo jeho hledání naopak ztíží?

Hodně záleží na profesorovi, já měla Vladimíra Kokoliu a necítím se jím být ovlivněna. A to je určitě dobře. Když jsem začala mít zakázky, hledala jsem se dál. A hledám se pořád.

Když ilustrujete knížku, text samozřejmě předem znáte. Musíte se s ním i do jisté míry ztotožnit, přijmout ho za svůj?

Je lepší, když je mi knížka, na které pracuji, blízká. To se mi při čtení ilustrace rovnou vybavují. Těžší je, když je mi knížka vzdálená: čtu poprvé, podruhé, potřetí a obrazy hledám horko těžko. To se mi ale naštěstí skoro nestává.

Mluvili jsme o hledání svébytného výtvarného rukopisu. Ovlivňuje vás v tomto smyslu i každá kniha, na které se podílíte? Vyžaduje každá odlišný rukopis?

Text by měl výtvarníka ovlivňovat, aby neměl jen jediný stále stejný styl. Snažím se, aby mé ilustrace odpovídaly konkrétní knížce. Když jsem začínala ilustrovat, bylo to pro mě paradoxně jednodušší. Teď u sebe někdy odhalím tendenci svést se k tomu, co už mám vyzkoušené z minulosti. Každá knížka je určená jiným čtenářům a tomu by měly obrázky odpovídat.

Pro Karmelitánské nakladatelství jste ilustrovala už několik knížek.

První byl Kouzelný kalendář, z té práce jsem měla velikou radost, protože jejího autora Josteina Gaardera mám opravdu ráda. Ani jsem si nepřipouštěla, že se jedná o tak renomovaného spisovatele.

Viděl vaše ilustrace?

Myslím, že ne. Přitom jsem ráda, když autor textu mé ilustrace vidí. Spolupracuji ráda s Martinou Komárkovou, na výsledném tvaru knihy se domlouváme společně, ona mi třeba pošle kousek textu a já mám možnost něco navrhnout. Já jí naopak pošlu ilustraci a ona k ní zase může říct své. Je to skvělá spolupráce, vzájemné doplňování. Pro KNA jsem dělala nejen Gaardera. Byly to: Vánoce starého velblouda, Tajemství panské zahrady, Marcelina, promluvy biskupa Hrdličky, Modlitby pro děti… – Tahle knížka pro mě byla moc důležitá, mohla jsem se skrze ni na řadu věcí podívat právě očima dětí. A to je pro každou mámu potřeba. Je to knížka pro děti, ale ve skutečnosti byla spíš pro mě.

Když ilustrujete knihy pro děti, ukazujete je ve fázi vzniku svým synům?

Chodí kolem mé práce, mají to doma jako housku na krámě, je to pro ně normální. A kolikrát tam vidí i věci, které já nevidím.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: