26.3.2025

Pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek nebyl jednoduchou osobností, kterou bychom mohli interpretovat černobíle. Jeho příběh není neměnným kamenným pomníkem, ale příběhem živého člověka se všemi jeho obavami, problémy, ale i nadějemi a pevnou vírou. Tomášek během svého působení v církevní hierarchii prošel různými rolemi a pozicemi.

Rozhodujícím pro něj byl II. vatikánský koncil

Pro utváření pastoračních strategií byl pro Tomáška rozhodujícím bodem II. vatikánský koncil, který se promítal do jeho kroků jakožto pražského apoštolského administrátora, arcibiskupa a kardinála. Poselství koncilu se pro něj stalo zásadní životní a duchovní zkušeností, kterou si v sobě intuitivně nesl i v dalších letech. Svá vyjádření k církevní situaci neopíral tolik o hluboká teologická zdůvodnění, spíše dal na svou duchovní intuici, předchozí intenzivní katechetickou práci a hledání příkladů, argumentů a podnětů u těch osob, kterým důvěřoval.

Postupně dozrával

Přestože na počátku komunistického režimu poněkud lavíroval a nevystupoval úplně rozhodně, pod tlakem různých konfliktů a obtíží osobnostně postupně dozrával. I ve velmi vysokém věku dokázal naslouchat paletě různých názorů, a přestože s nimi ne vždy vnitřně souhlasil, dokázal je v dialogu akceptovat. Současně uměl vystupovat i velmi autoritativně a nezapřel v sobě moravského kněze s jasnou představou o podobách zbožnosti.  

Zpočátku kritizoval kněze, kteří se zapojili do podpory disentu

/…/ Významnou křižovatkou v Tomáškově dalším působení byl – nejen podle mého názoru – vztah k Chartě 77. Zde totiž pražský arcibiskup zpočátku zastával názor (daný jeho dlouholetým habitem duchovního), že kněz se má starat především o pastoraci věřících, kteří mu jsou svěřeni, a nezasahovat – víc, než je třeba – do veřejných záležitostí. I proto tvrdě odsuzoval nejen činnost prorežimního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, ale překvapivě kritizoval i kněze, kteří se s příliš velkým zanícením zapojili do podpory disentu. Tomášek v tom spatřoval další oslabení jejich pastoračního působení, protože těmto duchovním byl pak často odebírán státní souhlas pro jejich církevní činnost. /…/

S Janem Pavlem II.  v zádech

Zejména díky spolupráci se svými kněžskými a laickými poradci si Tomášek v komplikovaném období 70. let postupně osvojil kritický přístup, s kterým reagoval na represivní postupy státních, stranických a bezpečnostních struktur. Jeho spolupracovníci mu byli v obtížných situacích morální oporou a vytvářeli mu zázemí, kde se mohl cítit komfortně. Pod jejich vlivem Tomášek opustil politiku malých kroků, začal se jednoznačně vymezovat vůči panujícím poměrům a podpořil zasahování církve do veřejného dění. Výrazně mu v tom pomohla i změna vatikánské politiky za papeže Jana Pavla II., jenž vůči státům východního bloku vystupoval daleko méně kompromisně. /…/

Způsob, jakým státní aparát reagoval na aktivity církve, pokračoval i v osmdesátých letech. Tomášek čelil permanentnímu tlaku režimu, jehož cílem bylo potlačení autentického náboženského života i jakýchkoliv vystoupení církve na veřejnosti. Ty režim vyhodnotil jako neslučitelné s úsilím socialistického státu o co nejméně religiózní společnost. V tomto smyslu státní propaganda každou výraznější duchovní či společenskou aktivitu vycházející z církve označovala za „klerikální zneužití náboženského cítění“. /…/

Pouť – manifestace – na Velehradě v roce 1985

Od druhé poloviny 80. let se ale začaly splétat události vedoucí k velkým změnám, až se nakonec v roce 1989 protnuly vrcholné okamžiky církevní s těmi státními./.../ Přelomovým bodem se stala připomínka 1100. výročí smrti slovanského věrozvěsta sv. Metoděje, připadající na rok 1985, která během velké poutě na Velehradě přerostla do mohutné spontánní protirežimní manifestace. Kardinál Tomášek se po velehradské pouti stal výraznou ikonou protikomunistického odporu a v jeho osobě současně dochází k symbiotickému propojení oficiální a neoficiální církve i občanského disentu. Kardinál povzbuzen novou situací častěji artikuluje svá nesouhlasná stanoviska vůči propagandě i konkrétní praxi komunistického režimu.

Překvapivá na velehradské pouti i dalších církevních akcích byla vysoká účast mládeže. Deklarování víry se však nestalo masovější záležitostí. Výjimkou byla hlavně tradiční poutní místa především na Moravě. Ve východní polovině Česka se pořádaly velké poutě, které lidi mobilizovaly a které kardinál Tomášek velmi podporoval, byl tu totiž patrný menší úbytek ritualizované a praktikované víry. To v sekularizovanějších Čechách se rozvíjely projekty zacílené spíše na oslovení širší, nejen katolické věřící veřejnosti, jako bylo na sklonku 80. let Desetiletí duchovní obnovy. /…/

Reflektoval a respektoval  podněty z okolí

Je velmi zajímavé sledovat Tomáškovo osobní vyrovnávání se s komunistickou hegemonií zasahující do všech společenských sfér, včetně té církevní. Tomášek (stejně jako většina československých oficiálních církevních kruhů) osciloval mezi pokusy o otevřenější vystupování a snahou neprovokovat komunistické úřady. Jeho vstřícnost ke státu byla dána jeho opatrností a úsilím o nalezení způsobu koexistence, což na vnější pozorovatele mohlo působit jako nerozhodnost i určitá bázlivost. Současně je třeba zdůraznit, že i ve velmi vysokém věku dokázal reflektovat podněty z okolí, s kterými se vnitřně ihned neidentifikoval, ale jimž dal prostor a jež podpořil. To nakonec vedlo k jeho jasnému a odvážnému vystupování proti režimu.

Tomášek zůstává inspirativní postavou i pro současnou církev

Co říci na závěr? František Tomášek během svého života i během svého církevního a veřejného působení vystřídal řadu pozic, mnohdy podmíněných politickým vývojem a dalšími okolnostmi. Svou kněžskou i biskupskou službu plnil po II. vatikánském koncilu plně v souladu s pozdějším papežem Janem Pavlem II.: byl pevně zakotven v církevním učení a současně otevřený k obhajobě církevních, občanských i lidských práv při konfrontaci s nedemokratickým režimem. Kardinál Tomášek byl zároveň poctivý a hluboce vnitřně věřící člověk. Charakteristickým rysem jeho osobnosti byla pevnost a věrnost kořenům víry a loajalita a poslušnost papeži a církevnímu učení.

Tomášek zůstává inspirativní postavou i pro současnou církev. Navzdory problémům i osobnímu manévrování v komplikované době dokázal nakonec v pozdní fázi komunistického režimu rozpoznat znamení času a mimo jiné vlivem svého okolí na ně adekvátně reagovat. V kolektivní paměti zůstane výraznou a charismatickou osobností veřejného života, která se přes svůj věk i dosavadní postavení kněze a katechety dokázala plně otevřít novým podnětům. I díky tomu se stal František Tomášek široce respektovanou osobností veřejného prostoru a katolická církev pod jeho vedením vystupovala jako svébytný a důležitý aktér společenského dění.

Z knihy:

Hrdinou se člověk nerodí, ale stává
Jaroslav Šebek

Pro web redakčně upraveno

Autor: Webredaktor kna   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• hledáte knihu?
• Novinky KNA