Mají se děti trestat?

29.5.2021

Trest dokáže nežádoucí chování stopnout, nedává však sám o sobě návod k žádoucímu jednání a leckdy emočně uvádí do zmatku a může zatížit osobní vztahy. Malému dítěti je možná někdy jednodušší dát lekci malým plácnutím než vysvětlováním, které zatím nepochopí. Dá se říci, že má-li už dojít k trestu, pak účinně může dítě potrestat jen ten, kdo je má opravdově rád a kdo k němu přistupuje s respektem.

 

Měly by být děti z výchovných důvodů trestány?

Na to jsou rozmanité pohledy. Někteří, i s odkazem na křesťanské zásady, jsou v této věci po mém soudu až příliš strozí: postupují s velkým důrazem na spravedlnost, někdy až příliš věcnou, mechanickou. Bývají to lidé starozákonního, patriarchálního založení a shledávají pro to oporu ve vyjmutých citátech z Bible, jako je třeba „otcovské naučení“ v knize Přísloví (Př 23,13n): „Nepřipravuj chlapce o trest! Nezemře, když mu nabiješ holí. Nabiješ mu holí, a jeho život vysvobodíš od podsvětí.“ Myslím, že krajnosti ve výchově škodí. Ostatně i v knize Kazatel najdeme varování, že ničeho by nemělo být příliš: „Nebuď příliš spravedlivý, ani nadmíru moudrý“ (Kaz 7,16).

Mám-li se vyjádřit za sebe, pak bych řekl, že to zcela základní a podstatné je láska. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že charakteristikou této lásky je milosrdenství. Milosrdná láska. K tomu jsem došel životní zkušeností právě z vlastní 50 let trvající rodiny s manželkou a dětmi a ještě déle trvající praxí s dětmi s nejrůznějšími duševními i tělesnými oslabeními a postiženími a s jejich rodinami. Co si pamatuji, naplácal jsem své hodné dceři Ludmilce jednou v jejích 3 letech, když strčila do svého mladšího bratra a shodila jej na zem. Pak už to u ní ani u ostatních nebylo zapotřebí. Ostatně v tomto směru jsem prošel školou Chiary Lubichové, kde jsem se naučil, že „pravda je milosrdenství, kterým bychom měli být pokryti od hlavy až k patě, chceme-li se nazývat křesťany“. Papež František často zdůrazňuje, že milosrdenství je jádrem křesťanství a nejkrásnějším plodem lásky. Zní mi tak blízce pobídka stárnoucího apoštola Jana (1 Jan 4,7): „Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha…“

 

Pokud k vám přijdou rodiče s podobným problémem, nejspíš jim ale necitujete z Bible?

Povzbuzuji někdy rodiče k tomu, aby si do dvou sloupečků zaznamenávali plusy a minusy pokaždé, když dítě za něco pochválí a ocení, respektive když je pokárají, zamračí se na ně, nebo jakkoli jinak, třeba jen naznačeně, potrestají. Přidávám k tomu radu, že nárok na jedno pokárání mají tehdy, když týž den najdou nejméně pět příležitostí, kdy dítě povzbudí, ocení či pochválí. Říká se tomu pozitivní emoční bilance. Komenský ve svém Informatoriu doporučuje v tomto směru, že rodiče mají následovat příkladu přírody: v pohodovém dni převážně hřeje sluníčko, o němž víme, že je s námi, i když je právě za mraky. Občas se zamračí, někdy zaprší, výjimečně zažijeme bouřku s hromy a blesky. Po ní se znovu rozzáří slunce.

Jsou odborníci, kteří k těmto problémům přistupují z pozice zákonitostí psychologie učení. Vycházejí z poznatků modifikace chování neboli behaviorální terapie. Úvaha zní: Člověk se učí zkušenostmi. Má tendenci opakovat to chování, které je následováno odměnou neboli pozitivním zpevněním, a zároveň oslabit to chování, jež je spojeno s trestem neboli negativním zpevněním. Při bližší analýze se však ukazuje, že s trestáním (a teď nemyslím jen trest fyzický, ale trest v širokém slova smyslu) je to mnohem složitější. Trest dokáže nežádoucí chování stopnout, nedává však sám o sobě návod k žádoucímu jednání a leckdy emočně uvádí do zmatku a může zatížit osobní vztahy. I tady platí primát lásky.

Ale chápu, že malému dítěti je možná někdy jednodušší dát lekci malým plácnutím než vysvětlováním, které zatím nepochopí. Dá se říci, že má-li už dojít k trestu, pak účinně může dítě potrestat jen ten, kdo je má opravdově rád a kdo k němu přistupuje s respektem. Některé zkušenosti si však dítě musí udělat samo (třeba že se dotkne horkého hrnečku). Velice dobrým návodem je v tomto směru knížka přítele Václava Mertina Výchova bez trestů.

Ovšem je-li tu pozitivní vztah, to, co nese výchovu, pak není rozhodující, jestli v průběhu výchovného procesu člověku někdy ulítne ruka. Není to taková tragédie, aby se z toho vždycky muselo dělat hlášení na sociálku a děti kvůli tomu odebírat. Zaznívají-li dnes hlasy, že jsme jedna z mála zemí, kde ještě nejsou zapovězeny tělesné tresty, vypadá to hrozně, ale myslím, že jsme většinou vyrostli jako zodpovědní lidé a to, co z toho v mém srdci zůstalo, není hůl, ale láska.

 

Z knihy:

 

 
Jaroslav Šturma zasvětil svůj život dětské klinické psychologii. Za to, čeho dosáhl, vděčí mnoha okolnostem. „Rozhodně ale nešlo o náhodu. V lidském životě náhoda neexistuje, vše je připraveno v plánu Režiséra nad námi. Když tento plán objevíte, buď ho přijmete, anebo odmítnete,“ říká o své životní a profesní dráze mezinárodně uznávaný dětský klinický psycholog.
V knižním rozhovoru sledujeme jeho inspirativní životní příběh a pronikáme do podstaty a zákulisí nejen dětské psychologie. Vznikl tak působivý portrét muže, který se zasloužil o vyšší kvalitu života mnoha dětí a jejich rodin.

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému