Objevit slovanskou spiritualitu je důležité nejen pro Slovany

30.6.2021

Objevit slovanskou spiritualitu je podle Špidlíka důležité nejen pro Slovany samotné, ale pro celý svět. Navazuje tím na myšlenku, která má své kořeny už v době, kdy byli vysláni na Velkou Moravu Cyril a Metoděj. Papežové vytušili, že by tato nová síla – Slované – mohla být mostem mezi Východem a Západem. Tento prozíravý projekt se ale neuskutečnil, protože tehdejší Evropa, potažmo svět byl už příliš rozdělený, zejména na úrovni mentalit. A tak místo toho, aby Slované vytvořili svorník mezi Východem a Západem, stali se první obětí rozdělení. Špidlík byl ale přesvědčen, že spiritualita srdce, kterou považoval za nejvlastnější přínos Slovanů, nepozbyla nic na své aktuálnosti.

Srdce — slovanská spiritualita

Teprve setkáním s otcem Špidlíkem jsem začal chápat, že víra je život a život je jediná skutečná hodnota. Žít proti životu – to taky jde, ale je to zločin, který se páchá na druhých a na sobě samém. Bůh je život a křesťanství je náboženství života. Myslím, že Slované pro to mají zvlášť vytříbený smysl.

Tomáš Špidlík měl úžasný talent vyčíst i z lidové písně či poezie překvapivou hloubku české kultury. Příkladem této schopnosti je interpretace básně Na břehu ostrova Krku ze sbírky Jiřího Wolkera (1900–1924) Těžká hodina. Jako mladíček toužil Wolker vidět moře. Na Moravě je uzřít nemohl. Dostal se ale do Chorvatska na ostrov Krk, kde píše:

Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení,
moře jsem hledal celých šest smutných dní
a moře jsem nenašel – viděl jsem ptáka jen,
co zvlněnou perutí odlétal celý den,
by zvečera na měsíc sedl a z něho znavený
písničkou stříbrnou pad mezi pobřežní kameny…

Co to znamená? Představa moře, kterou měl Wolker v hlavě, neodpovídala tomu moři, které viděl vlastníma očima. Rozpor mezi ideou a viditelnou skutečností. Wolkerova báseň pak pokračuje:

Teprv dne sedmého, kdy nad městem zvon zněl,
já opilec z vlastních svých očí jsem se vypotácel,
ne už co lázeňský host, — jak dělník v neděli
jsem městem se potloukal sdílný a veselý.
A proto večer v hospodě u mola
skutečné moře jsem uzřel kol dokola,
když přes stoly dubové hleděl jsem do tváří
vám, námořníci, barkaři a rybáři,
vám, bratři uzlatých pěstí, co v trikotu roztrhaném
nosíte bouře a pohody a celou tu zem,
vám, dělníci věční, sluncem propálení,
kteří tu stavíte moře a jste z něho vystavěni!

Jen lidská osoba dokáže spojit věci, které jsou nespojitelné. A to je srdce. Jsme zachráněni, když s básníkem Paulem Claudelem (1868–1955) zvolá prorok: „Inveni cor meum! – Našel jsem své srdce! Ano, mé srdce, střed mé osoby! Něco, co existovalo přede mnou, co v mé hrudi prodlužuje tlukot srdce Adamova. Něco, co ví víc než já sám a přeje si být dotazováno jinak než slovy. Něco uvnitř nás, co nás má na starost a co pečuje o naše bytí bytím, které nám odpovídá. Nevím, k čemu jinému mám ono něco přirovnat než k hořícímu keři, který hoří, aniž by shořel!“

Objevit slovanskou spiritualitu je podle Špidlíka důležité nejen pro Slovany samotné, ale pro celý svět. Navazuje tím na myšlenku, která má své kořeny už v době, kdy byli vysláni na Velkou Moravu Cyril a Metoděj. Papežové vytušili, že by tato nová síla – Slované – mohla být mostem mezi Východem a Západem. Tento prozíravý projekt se ale neuskutečnil, protože tehdejší Evropa, potažmo svět byl už příliš rozdělený, zejména na úrovni mentalit. A tak místo toho, aby Slované vytvořili svorník mezi Východem a Západem, stali se první obětí rozdělení. Špidlík byl ale přesvědčen, že spiritualita srdce, kterou považoval za nejvlastnější přínos Slovanů, nepozbyla nic na své aktuálnosti.

Evropa dnes opět hledá své místo mezi Západem a Východem, a on považoval za nutné, aby křesťané neselhali ve svém historickém poslání. V éře globalizace, kdy starý kontinent prožívá nové „stěhování národů“, se nová etnika na evropské půdě nebudou ptát po spiritualitě jednotlivých evropských kultur, ale po tom, co nabízí Evropa jako celek. Co z evropské tradice předáme těmto národům? Čím obohatíme cizí kulturu?

Tyto otázky nemohu být zodpovězeny, pokud nebude doceněn přínos slovanského ducha pro vytvoření evropské syntézy. Špidlík navázal na ideu Vladimíra Solovjova (1853–1900) o povolání nejen jednotlivců, ale celých národů, podle které má každý národ své poslání a svůj čas ho uskutečnit. O historickém přínosu Francouzů nebo Němců nikdo nepochybuje. Solovjov má ale za to, že chybí přínos Slovanů, že se doposud nevyslovili. V čem by toto jejich slovo mohlo spočívat, ukázal Tomáš Špidlík ve své knize Ruská idea: Jiný pohled na člověka. Jde o antropologickou otázku: „Co je člověk?“  Ruští myslitelé z přelomu 19. a 20. století byli přesvědčeni, že nelze zodpovědět otázku po Bohu, bez otázky po člověku a naopak. Tento antropologicko-teologický přístup, považoval za charakteristický pro Rusy i francouzský myslitel Olivier Clément (1921–2009). Podle Solovjova je povoláním Rusů, potažmo Slovanů, ukázat světu, jak uspořádat lidskou společnost k obrazu Nejsvětější Trojice, to znamená skloubit dokonalou jednotu s dokonalou svobodou.

 

Z knihy:

Náhled

Knižní tituly - Tomáš Špidlík

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému