27.4.2025

Cesta do Emauz je příběh plný hlubokých lidských emocí, které zná každý, kdo utrpěl ztrátu a hledá naději: smutek ze zmařených nadějí, který Kleofáš a ostatní učedníci dávají najevo, podrážděnost ze zdánlivého cizincova nezájmu o novinky dne, jejich šok z nepochopitelné zprávy o prázdném hrobě, jejich zklamání.

***

Při naší pouti do Svaté země jsme se na cestě z Galileje do Jeruzaléma s  Georgem rozhodli navštívit místo, kde se odehrává jeden z nejoblíbenějších evangelijních příběhů – Emauzy. Ale zabloudili jsme.

To, že jsme se ztratili, nás nepřekvapilo. Průvodce, který napsal Jerome Murphy-O’Connor, uvádí až čtyři místa, která si nárokují to, že jsou těmi Emauzy, kde se Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil dvěma učedníkům. Tento zmatek je z větší části způsobem dvěma verzemi překladu vzdálenosti zmíněné u Lukáše. Některé starověké opisy Lukášova evangelia uvádějí, že Emauzy byly vzdáleny 160 stadií (31 kilometrů) od Jeruzaléma, jiné hovoří o 60 stadiích. 

Podle nejstarší tradice se Emauzy nachází v Emauzích – Nikopoli, městě, o němž se zmiňuje svatý Jeroným ve 3. století a které dnes leží nedaleko trapistického kláštera Latrun. Dalšími třemi místy, které si nárokují být Emauzy, jsou Abú Ghoš, pyšnící se křižáckým kostelem z 12. století, Al-Kubajba, město uctívané jako Emauzy od 16. století, a konečně ještě starobylejší město zvané Emauzy, které se nachází blíže Jeruzaléma a jehož jméno bylo změněno poté, co císař Vespasián v roce 70 n. l. poslal římské vojáky, aby tam založili kolonii, která nakonec staré město pohltila. Toto poslední umístění Emauz by mohlo být nejsprávnější, ale skutečnost, že město „zmizelo z mapy“ a prostě zde nebylo, vedla potom k tomu, že se objevila další místa, která si nárokují být Emauzy a která nyní mají co do úcty ze strany poutníků delší historii.  Jste zmateni? My jsme byli také. Nakonec jsem si vzpomněl na kamaráda Drewa, který doslova básnil o jednom krásném místě. „Nenechte si ujít Abú Ghoš,“ opakoval několikrát. 

Abú Ghoš leží hodinu cesty od Jeruzaléma a našli jsme ho snadno. Z centra jsme zahlédli zářivě bílou sochu Panny Marie vypínající se na střeše benediktinského kláštera, který věnčí nejvyšší místo tohoto kopcovitého města. V našem průvodci se psalo o kostele z doby křížových výprav a o starých mozaikách, a aby se ještě více povzbudily naše poutnické choutky, bylo v něm poznamenáno, že ve městě po dvacet let údajně spočívala Archa úmluvy. Na mysli nám vytanul Indiana Jones.

Za pár minut jsme zahlédli modrou ceduli s nápisem „Křižácký kostel“ a užitečnou šipkou. To bude snadné. George jel nahoru do kopce ve směru šipky, až jsme dojeli k ošuntělé škole postavené z tvárnic, která neměla s klášterem nic společného.

„Kde to jsme?“ zeptal se George.

 Opatrně jsme se vrátili k ceduli a začali znovu. Za čtvrt hodiny jsme se ocitli ve slepé uličce, i když jsme stále viděli sochu Panny Marie, která na nás shlížela, jak se mi zdálo, poněkud smutně.

„Uf,“ povzdechl si George. „Kdo sem dal tak matoucí cedule?

Na třetí pokus jsme málem uvízli na kruhovém objezdu a skoro se srazili s malou bílou dodávkou. Její pasažéři nám hrozili pěstmi. 

Nakonec George prohlásil: „Tak pojedeme do jiných Emauz.“ 

Emauzy poblíž kláštera Latrun George lákaly víc, protože bývají spojovány s dobrým lotrem ukřižovaným vedle Ježíše. George jako vězeňský kaplan často používá tuto postavu z evangelia jako výchozí bod k Ježíšovu soucitu. Když Ježíš visí na kříži mezi dvěma zločinci, jeden z nich říká: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý zločinec (z pozdějších rukopisů známý jako Dismas) nekajícího lotra okřikne slovy, že zatímco oni dva zhřešili, Ježíš nic zlého neudělal. 

 „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království,“ říká dobrý lotr. A Ježíš mu odpovídá: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“

O Latrunu se někdy říkávalo, že to bylo místo, kde se dobrý lotr narodil. George navíc četl o klášterní kapli zasvěcené tomuto patronovi vězňů, kterou si moc přál vidět. Slovo „Latrun“ pochází buď ze spojení Castellum bonu Latronis (Pevnost dobrého lotra), nebo z křižáckého Le Toron des Chevaliers (Rytířský hrad). Postupem času z těchto dvou názvů údajně vznikl Latrun. Ano, já vím, další zmatek. 

Z dálnice jsme spatřili věže opatství Notre Dame de Latroun. Po frustrující zkušenosti z Abú Ghoš jsme Latrun našli snadno. Když jsme vjížděli na příjezdovou cestu, napadaly mě utěšující myšlenky na chladnou, tichou a prostornou kapli, kde bychom se mohli hodinu nebo dvě modlit. V Latrunu je mnoho pozoruhodných míst, říkal náš průvodce, a já jsem je Georgovi radostně vyjmenovával: kostel z doby křížových výprav, byzantský klášter, novodobý trapistický klášter, a dokonce i římské lázně. Nemohl jsem se dočkat. Zastavili jsme před branami kláštera.

A když jsme k nim přišli, zjistili jsme, že jsou zavřené. „Zavřeno od 11:00 do 15:30,“ četl George z vyvěšené cedule. 

„Mají zavřeno čtyři a půl hodiny?“ řekl jsem nevěřícně. „Co tam celou tu dobu dělají?“ 

„Že by se modlili?“ uvažoval George. Namítl jsem, že v trapistických klášterech v USA vám alespoň dovolí vstoupit do kaple, zatímco se mniši věnují svým klášterním záležitostem. Bušili jsme na obrovská dřevěná vrata a zvonili u vrat. Zbytečně. 

Na svěží trávě za zdmi kláštera byly malé obdélníkové kameny označené kříži. Byl jsem zmatený. Nejenže jsme nemohli přijít na to, které Emauzy jsou ty skutečné, ale i s těmi, které se nám podařilo najít, to nějak nevyšlo. Neviděli jsme, co jsme vidět chtěli.

„Dobrá. Když už se tam tedy nemůžeme podívat, můžeme si alespoň přečíst onen příběh,“ navrhl George. A tak jsme otevřeli můj Nový zákon a nalistovali Lukášovo evangelium. I příběh o učednících putujících do Emauz je příběhem o zmatku a o vidění či nevidění.

***

Prvního dne v týdnu diskutuje učedník Kleofáš se svým přítelem o událostech kolem ukřižování, když putují do Emauz, ať už skutečnými Emauzy byly jakékoli z nich. Jdou na západ, směrem k zapadajícímu slunci, na sklonku dne, což příběhu, který Lukáš vypráví, dodává určitou melancholii.

Cestou se k nim připojí záhadný cizinec, kterého nepoznávají. Lukáš však čtenáři jasně říká, kdo to je. Je to vzkříšený Kristus. Je podivné, že učedníkům ale jako by „cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“.

Když se jich Kristus zeptá, o čem si povídají, nejdříve jen mlčky stojí a „jsou celí smutní“.  (Řecké slovo estathēsan znamená, že se na cestě úplně zastaví.) Pak Kleofáš poněkud ostře řekne: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Podrobně mu převyprávějí příběh o Ježíši z Nazareta, který byl „mocný činem i slovem“.

Poté mu smutně popisují události ukřižování a dělí se s ním o své zmařené naděje: „My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ Když vysvětlují, co chtěli, aby se stalo, místo toho, co se skutečně stalo, je jejich sklíčenost téměř hmatatelná. S pocestným ovšem sdílejí také zmatené zprávy „některých našich žen“ o Ježíšově prázdném hrobě, a dokonce o tom, „že on žije“. Někteří se k hrobu vrátili a zjistili, že je to s hrobem přesně tak, jak to ženy popsaly. 

„Doufali jsme“ jsou asi ta nejsmutnější slova v Novém zákoně. Každý z nás někdy zakusil smutek z velkých očekávání. Zamilujeme se a doufáme, že by to mohl být ten pravý člověk pro nás, ale pak přijde nepříjemný rozchod, a my zůstáváme sami. Plni nadšení nastoupíme do nového zaměstnání, a pak jen stěží dokážeme uvěřit tomu, jak mizerná práce to je. Nedávno mi jeden z mých přátel říkal, že mu psycholog sdělil strašnou diagnózu jeho dítěte, čímž se rozplynulo mnoho z toho, co by svému dítěti s láskou přál. „Doufali jsme.“

K nejsmutnějším ztraceným nadějím patří potrat, kdy se sny o dítěti změní ve smutek. S nadšením přijímáte vzrušující zprávu o těhotenství své kamarádky a v následujících měsících se těšíte z toho, jak vám ona a její manžel vyprávějí, že byli u doktora, pořídili nábytek do dětského pokoje, nakoupili pro miminko oblečení, uspořádali v USA obvyklou oslavu na počest budoucí maminky a jak zařizují věci ohledně porodu. A pak se dozvíte tu hroznou zprávu. Všechno to plánování, doufání a snění skončilo. Je to nepopsatelný žal. „Doufali jsme.“ To jsou slova učedníků. Jsou zdrceni a ztraceni. 

Ne, že by cizinec nevěděl, „co se stalo“, ale vysvětluje, proč Ježíš musel podle Písma trpět. Dokonce jim vyčítá, že tyto věci nechápou, když byly přece předpovězeny. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ Ježíš jim pak vykládá pasáže z Písma, které se týkají jeho samotného. Zmateným učedníkům vysvětluje věci tak, že jim dávají smysl.

I zde je na scéně ironie, se kterou se v evangelijních příbězích často setkáváme. Ti, kteří údajně nic nevědí, jako člověk posedlý nečistým duchem, který ze začátku Markova evangelia rozpozná Ježíše, vědí ve skutečnosti všechno. A ti, kteří by to měli vědět, jako učení učitelé Zákona a farizeové nebo učedníci, ti mu zejména v podání stejného evangelisty stále nerozumějí. Tajemné poznání je zde v Lukášově evangeliu podobné mesiášskému tajemství v Markově evangeliu, ale má určitý nečekaný vývoj. Mesiášské tajemství zde odhaluje sám Mesiáš, ačkoli jeho totožnost uniká pozornosti obou učedníků, kterým bylo opakovaně naznačeno, kdo Ježíš je. 

To vše se nám, kteří čteme tento příběh dnes, může zdát samozřejmé. Jistěže to musí být Ježíš! Kdo jiný by to měl být? Jak mohli učedníci nečekat, že se stane něco podivuhodného? My se ale na věci díváme z přítomnosti do minulosti, zatímco učedníci posouvají svůj život kupředu, stejně jako my dnes.

Poté, co oba učedníci na cizince naléhají, aby s nimi zůstal v hostinci nebo v jejich domě, souhlasí. Vzkříšený Ježíš se lidem, které potkává, nevnucuje. Čeká na pozvání.

Při večeři pak nápadným způsobem rozdává chléb. „Vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim.“ Je to známý vzorec: vzít, požehnat, lámat a dávat. Vyskytuje se u rozmnožení chlebů a ryb a při poslední večeři. Možná, že byli Kleofáš a druhý učedník přítomni oběma těmto událostem. Právě tehdy se jim „otevřely oči“ a najednou poznávají, kdo to je. 

Přesně tento okamžik zachycuje nádherný Caravaggiův obraz „Večeře v Emauzích“ z roku 1601. Ježíš sedí u hrubě opracovaného stolu mezi dvěma učedníky. Je nakloněný nad deskou stolu, vztahuje pravou ruku a pronáší požehnání. Učedník napravo, na jehož šatu je připnuta lastura hřebenatky, symbol poutníka, je ohromen náhlým odhalením cizincovy identity. Prudce roztahuje ruce a zírá na Ježíše.  A – a to je mé nejoblíbenější umělecké vyobrazení překvapení – druhý učedník se pevně chytá područek své židle. Vypadá to, že je připraven buď úplně vyskočit ze židle, protože se nedokáže ovládnout, nebo se jich drží tak pevně, jako by šlo o život. 

Jak vypráví Lukáš, jakmile ho ti dva u stolu poznali, Ježíš jim „zmizel z očí“. Není divu, že si učedníci vyčítají, že nebyli s to si uvědomit, s kým mají tu čest. „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Písmo a každodenní život jsou místa, kde můžeme poznat Ježíše.

Poté, co Kleofáš a jeho přítel doběhnou zpátky do Jeruzaléma, kde byli shromážděni apoštolové a jejich druzi ­– bylo to sedm mil! –, dozvídají se, že Ježíš se už zjevil Petrovi. „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi!“ Oba pak vypravují učedníkům, jak se jim Ježíš dal poznat „při lámání chleba“. Všimněme si, že poté, co Ježíš zmizí, zanechává po sobě chléb, eucharistii, jako znamení své přítomnosti uprostřed společenství.

Cesta do Emauz je příběh plný hlubokých lidských emocí, které zná každý, kdo utrpěl ztrátu a hledá naději: smutek ze zmařených nadějí, který Kleofáš a ostatní učedníci dávají najevo, podrážděnost ze zdánlivého cizincova nezájmu o novinky dne, jejich šok z nepochopitelné zprávy o prázdném hrobě, jejich zklamání, že nedokázali Ježíše poznat, když byl s nimi, a nadšení srdcí, která „jim hořela“. Příběh také ukazuje, že učedníci porozuměli zmrtvýchvstání nejen na základě přímé zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, ale také díky tomu, že o něm přemýšleli společně, jako společenství.  Cesta do Emauz je zároveň příběh prodchnutý vícero tajemstvími….

Z knihy

Ježíš
Svědectví o cestě, která může změnit i váš život
James Martin

Autor: Webredaktor kna   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• hledáte knihu?
• Novinky KNA