"Seš debil", křičel nějaký cizí kluk na mou dceru...

22.2.2011

"Seš debil", křičel nějaký cizí kluk na mou dceru...Jednou jsem se svými dvěma dětmi zakotvil v občerstvení McDonald’s. Po nasycení jsem popíjel Café latte a děti dováděly v dětském koutku. Tu jsem si všiml, že na mou dvouletou dceru Terezku doráží nějaký cizí kluk, asi čtyřletý. Hned jsem však nezakročil, aby se dcerka postupně otrkávala životem. Nicméně jsem si přisedl blíže, abych v případě nouze nejvyšší mohl provést záchranný výsadek.

Konflikt vyvrcholil tím, že kluk na Terezku zhurta křičel: „Seš debil!“ Terezka, která ještě moc mluvit neuměla, na chlapcovu nadávku kurážně odpověděla: „Ne! Teleška!“ Svou výpověď doprovodila bojovným výrazem ve tváři; stoupla si na špičky a nadmula celý organismus do bojové pohotovosti. Vše se zopakovalo ještě několikrát: „Seš debil!“ „Ne, Teleška!“ Útočník se ale naštěstí za chvíli unavil a odpochodoval.

Když jsem to pak doma vyprávěl své ženě, přivedla mě na myšlenku, že tak to vlastně chodí i v životě. Ke každému z nás doléhá mnoho hlasů, jež nás posuzují a snaží se nám vsugerovat nějakou představu o nás samých, která je jen zčásti pravdou, anebo je dokonce zcela vylhaná. Mohou to být třeba hlasy našich nadřízených: „Jsi málo výkonný, jsi neschopný.“ Mohou to být hlasy našich spolužáků či kolegů v práci: „Pokud se s námi pořádně nenapiješ, nejsi in.“ Mohou to být i hlasy reklamy: „Pokud nemáš tento nový mobil, nepatříš k těm, co něco znamenají.“ Mohou to však být v nejrůznějších variantách i hlasy našich blízkých, hlasy přátel, hlasy lidí, kterých si vážíme více i méně. Někdy může jít i o hlasy některých duchovních, kteří to jistě „myslí dobře“, ale vnucují nám své představy a nároky, jak bychom my nebo naše rodina měli fungovat. V takových situacích je jen na nás, abychom posoudili oprávněnost kritického výroku, a pokud je vylhaný, abychom si obhájili svou důstojnost a integritu. Je důležité vědět, kým opravdu jsme v očích Božích, jaké je tedy naše skutečné „jméno“ a jedinečné poslání.

Jak ale znát své skutečné jméno, svou identitu v očích Božích? Jak se stávat tím, kým máme být? – Jistě neprohloupíme, půjdeme-li si pro odpověď ke zdroji svého života. Nebojme se proto tyto otazníky sdílet s Tím, kdo nás vymyslel, komu na nás záleží a kdo jediný zná naši pravou podstatu, tedy naše jméno. Jen Pán vidí náš život v souvislostech, jen on nejlépe zná všechny naše přednosti i slabosti. Naslouchejme jeho hlasu, a ne slovům, která nás jakkoli „přejmenovávají“ a karikují.

A prosba na závěr: Nikdy sami nepřejmenovávejme druhé. :-)

 

kniha: Ve víry víry
autor: Ignác Mucha
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101616-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: