YOUCAT - Předmluva papeže Benedikta XVI.

11.4.2011

YOUCAT - Předmluva papeže Benedikta XVI.Milí mladí přátelé! Dnes vám doporučuji k četbě zcela mimořádnou knihu. Mimořádnou svým obsahem i způsobem, jakým spatřila světlo světa. Rád bych vás seznámil s tím, jak byla vytvořena, protože tak hned vyjde najevo, čím je tato kniha tak zvláštní.

Vyrostla takříkajíc z jiného díla, jehož vznik sahá nazpátek až do osmdesátých let 20. století. Pro církev i pro společnost na celém světě to byla nelehká doba, v níž se bylo potřeba nově orientovat v hledání cesty do budoucnosti. Po 2. vatikánském koncilu (1962–1965) a ve změněné kulturní situaci už mnozí ani pořádně nevěděli, čemu teď vlastně křesťané věří, čemu církev učí, jestli vůbec ještě něčemu může učit a jak to všechno začlenit do kultury, která se od základu změnila. Nepřežilo se křesťanství jako takové? Může být rozumný člověk dnes ještě věřící? Tyto otázky si poctivě kladli i dobří křesťané.

Papež Jan Pavel II. se tenkrát rozhodl pro smělý plán. Uložil biskupům celého světa úkol společně napsat knihu, v níž na tyto otázky odpověděli. Mě tehdy svěřil úlohu koordinovat práci jednotlivých biskupů a postarat se o to, aby z jednotlivých příspěvků vznikla kniha – opravdová kniha, ne jakýsi sborník nejrůznějších samostatných textů. Kniha sice měla nést staromódní název Katechismus katolické církve, avšak svým obsahem měla být nová a vzrušující. Měla jasně ukázat, co dnes katolická církev věří a jak se má člověk učit rozumné víře.

Tento úkol mě vyděsil. Musím přiznat, že jsem pochyboval, jestli se něco takového vůbec může podařit. Mohou autoři roztroušení po všech koutech světa dát dohromady čtivou knihu? Mohou lidé žijící nejen zeměpisně, ale také intelektuálně a duchovně na různých kontinentech společně vytvořit text vnitřně jednotný a navíc srozumitelný napříč těmito kontinenty? Vybraní biskupové pak neměli prostě sednout a psát jako individuální autoři, nýbrž měli tvořit text v kontaktu se svými spolubratry, s místními církvemi. Ještě i dnes mi připadá jako zázrak, že se tento plán nakonec podařil.

Setkávali jsme se zhruba třikrát nebo čtyřikrát do roka a v týdenním soustředění jsme vášnivě diskutovali o jednotlivých statích, které během času objemově narůstaly. Nejprve bylo samozřejmě zapotřebí dohodnout se na struktuře knihy. Neměla být složitá, aby jednotliví autoři mohli dodávat jasné příspěvky a nemuseli komplikovaně vtěsnávat své texty do složitého systému. Je to stejná stavba, s níž se setkáte i v této knize. Převzali jsme ji z katechetické zkušenosti uplynulých staletí: V co věříme – Jak slavíme křesťanská tajemství – Jak žijeme v Kristu – Jak se máme modlit. Nebudu líčit, jak jsme se prokousávali hromadou otázek, než nakonec přišla na svět kniha. Na takovém díle samozřejmě lze některé nebo dokonce mnohé věci kritizovat. Každé lidské dílo je nedokonalé a může se zlepšovat. A přece se podařilo vytvořit velkou knihu. Je svědectvím jednoty v různosti. Z mnoha hlasů se zrodil jediný sbor, protože jsme měli společnou partituru víry, která byla pro církev nosná od apoštolských dob napříč staletími.

Proč vám to všechno vykládám? Protože jsme už při komponování knihy měli na paměti, že se od sebe neliší pouze kontinenty a kultury jejich národů, nýbrž že i uvnitř jednotlivých společností rovněž existují rozličné „kontinenty“: dělník uvažuje jinak než zemědělec, fyzik jinak než jazykovědec, podnikatel jinak než novinář, mladý člověk jinak než starý. S uvážením těchto rozdílů jsme se snažili vžít se do jazyka a myšlení a hledat takříkajíc společný prostor pro různé myšlenkové sféry. Přitom jsme si stále více uvědomovali, že text jednotlivých „překladů“ potřebuje prorůst do těchto konkrétních životních prostorů, aby se dokázal dotýkat lidí v jejich vlastním smýšlení a aktuálních otázkách.

Na světových setkáních mládeže, např. v Římě, v Torontu, v Kolíně či v Sydney, se scázejí mladí lidé z celého světa, kteří chtějí věřit, kteří hledají Boha, kteří milují Krista a kteří si přejí jít společnou cestou. Právě v těchto souvislostech se zrodila myšlenka: Neměli bychom se pokusit přeložit Katechismus katolické církve do jazyka mladých lidí? Neměli bychom se snažit převést jeho stěžejní výpovědi do řeči dnešní mládeže? Nepochybně i mezi mládeží dnešního světa existuje celá řada rozdílů. A proto vznikl pod úspěšným vedením vídeňského arcibiskupa Christopha Schönborna takzvaný YOUCAT pro mládež. Doufám, že kniha bude inspirující a hojně zaujme mladé lidi.

Mnozí mi namítali: Tohle nebude dnešní mládež zajímat. Nesouhlasím a jsem si jist, že mám pravdu. Dnešní mladí lidé nejsou tak povrchní, jak se o nich tvrdí. Chtějí vědět, o co v životě skutečně jde. Detektivka je napínavá, protože nás vtahuje do osudů druhých lidí, které by se mohly klidně přihodit i nám. Také tato kniha je napínavá, protože nám vypráví o našem vlastním osudu a hluboce se dotýká každého z nás.
Proto vás vybízím: Studujte katechismus! Přeji si to z celého srdce. Katechismus vám nebude vždycky hrát do noty. Nebude vám to nijak usnadňovat. Bude totiž od vás požadovat nový život. Bude vám předkládat poselství evangelia jako drahocennou perlu (srov. Mt 13,46), za kterou člověk musí dát úplně všechno. Proto vás prosím: Studujte katechismus vášnivě a vytrvale! Obětujte na to čas svého života! Studujte jej v tichu svého pokoje, čtěte si v něm ve dvou, s přítelem, vytvářejte studijní kroužky a sítě, sdílejte se po internetu. Využívejte všech způsobů k dialogu o víře!

Měli byste vědět, čemu věříte. Měli byste znát svou víru stejně důkladně, jako zná IT-odborník operační systém svého počítače. Měli byste své víře tak porozumět, jak rozumí dobrý hudebník opusu, který hraje. Ve své víře byste měli být zakořeněni mnohem hlouběji než generace vašich rodičů, abyste dokázali účinně a rozhodně čelit výzvám a pokušením této doby. Potřebujete Boží pomoc, nemá-li vaše víra vyschnout jako kapka rosy na slunci, nechcete-li podlehnout lákadlům konzumu, nemá-li se vaše láska utopit v pornografii, nechcete-li zrazovat slabé a nechávat napospas svému osudu nevinné oběti.

Než se tedy pustíte do horlivého studia katechismu, chci se s vámi podělit ještě o jednu záležitost: Všichni dobře víte, jak hluboko bylo společenství věřících v poslední době zraněno útoky Zlého, pronikáním hříchu do nitra, ano – do samého srdce církve. Neskrývejte se před Boží tváří pod touto záminkou! Vy sami jste Kristovo tělo, vy sami tvoříte církev. Vnášejte nestravitelný oheň své lásky do církve, jakkoliv lidé znetvořili její tvář! „V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu“ (Řím 12,11).

Když si Izrael kdysi sáhl až na samé dno své existence, nepovolal Bůh na pomoc velikány a vážené osobnosti, nýbrž mládenečka jménem Jeremiáš. Ten si uvědomoval, že úkol je nad jeho síly: „Ach, Pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť sem ještě příliš mladý“ (Jer 1,6). Bůh se nedal zmýlit: „Neříkej: Jsem ještě příliš mladý, neboť kamkoli tě pošlu, půjdeš, a vše, co ti rozkážu, budeš říkat“ (Jer 1,7).

 

Žehnám vám a každodenně se za vás všechny modlím.

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: