Letadlem do Karakasu

9.5.2009

Letadlem do KarakasuV dobru jde o poslední smysl všeho, ale i o poslední smysl mé existence

Bylo úterý – zcela všední den. Ale pro mne to byl svátek. Byl jsem v hlavním městě Portugalska – Lisabonu a čekal jsem na povel k nástupu do letadla KLM. To nás mělo odvézt do Jižní Ameriky – do hlavního města Venezuely, Karakasu. V letištní hale se někomu roztrhl pytlík s pomeranči a hned se našli kluci, kteří s nimi začali hrát fotbal. Bylo mi líto jak těch pomerančů, tak těch chlapců. Sledoval jsem jak pomeranče, tak ty chlapce. Chlapci byli čím dál tím divočejší. Pomeranče se pomalu se rozbíjely na kousky. Byly totiž zralé a šťavnaté – tak, jak je u nás ani neznáme. Doprostřed tohoto fotbalového zápasu najednou zazněla výzva z rozhlasu. Neumím portugalsky a tak jsem jen sledoval ty cestující, kteří byli předtím během letu z Curychu v letadle se mnou. Museli jsme totiž všichni na hodinku ven z letadla. Doplňoval se totiž benzín před letem přes Atlantik. Dělal jsem to, co oni – nastupoval jsem do letadla.

Netrvalo dlouho a letadlo se vznášelo nad Lisabonem. Mne však zajímalo pobřeží Atlantiku. Letěli jsme nad přístavem a já jsem poprvé v životě viděl, jak lodě vyjíždějí z přístavu do volného moře. Zůstávala za nimi dlouhá bílá čára – zřejmě voda rozčeřená lodními šrouby. S údivem jsem sledoval tyto dlouhé bílé čáry na modrém pozadí moře s malou tečkou – lodí – na konci. Některé lodi měly namířeno stejným směrem jako my – zřejmě do Střední Ameriky, do Karibiku. Jiné si to zatáčely výrazně do leva. Zřejmě do Afriky. Asi pět jich zatáčelo doprava – nahoru, k severu, snad do Francie či do Anglie. Tento obraz se mi vryl hluboko do paměti. Proč?

Obrazec čar na moři mi najednou napověděl, že z téhož přístavu – jako z rodiny – nevede jen jedna jediná cesta k jednomu jedinému cíli. Všechny lodě – stejně jako všichni lidé – nemají zamířeno do téhož přístavu jako vagóny vlaku u nás doma. Každá loď si to z přístavu někam namíří. A směr, kam zamíří, potom určuje mnohé z toho, co dále přijde.

Básník J. J. Kollár v básni uložené ve sbírce nazvané „Slávy dcera“ říká: „Blaze tomu, kdo si jeden smělý, čistý místo mnohých cílů představí – a v něm slyne celý.“ V Bibli v knize Jozue (24,15) čteme: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

 

Z knihy O moudrosti s Jaro Křivohlavým -101430-

Autor: Jaro Křivohlavý   |   Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému