Longin řekl Pilátovi: Ten, kterého jste nazval židovským králem, vstal z hrobu. Pilát vykřikl: Mlčte!

15.4.2020

Když byl římský voják Longin dvacetiletým chlapcem, řekl jedné dívce, na niž chtěl udělat dojem: „Vždycky jsem chtěl se svým kopím něco vykonat, něco opravdu velkého... Vím, že mi to jde. Vždycky jsem cítil, že tu schopnost nemám pro nic za nic a že jednoho dne budu moct vykonat velký čin...“
Už ho vykonal. Probodl srdce mrtvého muže. Probodl srdce boha. Ježíše. A teď se musí skrývat.
Mělo to všechno nějaký účel? Předvídal to ten bůh? Byl to on, kdo dal Longinům erb s kopím? Je všechno nějakým zvláštním způsobem propojeno? Nic nebylo nemožné. Nic. …

***

 

Pilát se bodře zeptal vojáka Longina: „Co budete dělat, až se vrátíte do Říma? Pustíte se do politiky?“ Longinové byli známý starý rod.

„Ne, pane.“

Longinovi se nechtělo mluvit.

Pilát pokračoval: „Přihlásil jste se na pět let, je to tak? Zhruba za šest týdnů vám služba vyprší. Není třeba z armády vystupovat. Prostě se už znovu nezapíšete. A za šest týdnů vám mohu zařídit cestu do Ostie.“

„Nechci se vracet do Říma, pane. A prosím, abych směl odejít teď hned.“

Pilát se zamračil. „To je velice nezvyklé. Proč? Jistě máte nějaký zvláštní důvod.“

„Na to bych raději neodpovídal, pane.“

„Jestli jste se dopustil nějakého zločinu, v armádě budete lépe chráněn.“

„Žádného zločinu jsem se nedopustil, pane.“

„Vy se do Říma nevrátíte?“

„Ne, pane.“

Pilát se na něj pronikavě zadíval. Ten muž utrpěl šok.  Přitom byl poslední, u koho by se to dalo čekat: chladnokrevný, nikdy neztrácel hlavu. Ale teď tomu všechno nasvědčovalo.

„Budu muset znát víc okolností, než budu moci vyho vět tak mimořádné žádosti.“

Takže se tomu nedalo vyhnout. Longin reagoval: „Ten, kterého jste nazval židovským králem, vstal z hrobu.“

Následovala odmlka. „Chcete říct – že tělo bylo přece jen ukradeno?“

„Ne, pane. Vstal. Viděl jsem...“

„Mlčte.“ Pilát se ztěžka opřel o stůl před sebou. „Šestitýdenní dovolená,“ řekl chraptivě. „Potom přijdete a propuštění si vyřídíte u tribuna.“

„Děkuji, pane.“

„A zakazuji vám – slyšíte? – zakazuji vám zmiňovat se o tom, co jste právě řekl, komukoli dalšímu. Můžete jít.“

„Děkuji, pane.“

...

První dny v jeskyni Longin myslel jen na to, že se musí skrývat. Nesmějí ho objevit; na ničem jiném nezáleželo. Někde venku se volně pohyboval bůh Ježíš, který byl zabit, ale znovu vstal, byl opět při síle a člověk se musel schovat. Znovu a znovu viděl ten pohyb, třpyt a záři, proudy blesků tvořících kruhy, kružnice a vzory, a přece to celé bylo cosi živého a nesmírně mocného, a vzápětí to bylo pryč.

Země už nebyla pevná. Už se jí nedalo věřit. Život a smrt si vyměnily role jako herci. Jak měl člověk vědět, co je co? Stále tam však bylo jeho kopí, kterým probodl Ježíšovi na kříži srdce. Kopí se opíralo o vchod do jeskyně. Jako by se na něj dívalo a připomínalo mu, že se to všechno doopravdy stalo a že se toho nezbaví, ani kdyby předstíral, že přišel o rozum. Neměl to kopí brát s sebou. Ale nikdy mu nepřišlo na mysl, aby ho někde nechal. Kde taky? Ve zbrojnici, aby si ho při nejbližší příležitosti vyzvedl nějaký voják a používal ho? Nemyslitelné. Nikdy nebude schopen se ho zbavit. Po celý zbytek života ho bude muset nosit s sebou. To bylo to nejmenší, co mohlo potkat člověka, který probodl srdce boha.

Když byl Longin dvacetiletý chlapec, řekl jedné dívce, na niž chtěl udělat dojem: „Vždycky jsem chtěl se svým kopím něco vykonat, něco opravdu velkého... Vím, že mi to jde. Vždycky jsem cítil, že tu schopnost nemám pro nic za nic a že jednoho dne budu moct vykonat velký čin...“

Už ho vykonal. Probodl srdce mrtvého muže. Probodl srdce boha. Ježíše. A teď se musí skrývat.

Mělo to všechno nějaký účel? Předvídal to ten bůh? Byl to on, kdo dal Longinům erb s kopím? Je všechno nějakým zvláštním způsobem propojeno? Nic nebylo nemožné. Nic. …


Z knížky:

 


Longinovo kopí
Louis de Wohl

Longinovo kopí

Vynikající román vrcholící o Ježíšových Velikonocích

 

 

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému