Bůh klepe (Boží hod vánoční 1978)

18.11.2010

Bůh klepe (Boží hod vánoční 1978)Když se zadíváme na vánoční liturgii církve, může nám připadat jako vzácná látka, která je utkána z rozmanitých vláken: z vláken Starého zákona, žalmů a proroků, listů Pavlových a konečně z různých barevných odstínů tří evangelistů – Matouše, Lukáše a Jana. Dva z nich, Lukáš a Jan, však tvoří vlastní dvojzvuk, na kterém stojí a ve kterém tkví vánoční víra církve. Kdybychom některého z nich odstranili, bylo by narušeno samo vánoční tajemství. Lukáš, který ve svém podání více vychází z toho, jak o všem rozjímala a ve svém srdci uchovávala Maria, nám ve své zprávě umožňuje rozpoznat lidskou blízkost, mateřské teplo a srdečnost, s níž Matka Páně prožila události svaté noci.

Jan ponechává stranou lidské detaily, aby umožnil pohled do propasti věčnosti, aby nás upozornil na pravou velikost události, že Slovo se stalo tělem; z jeho plnosti jsme přijali milost nad jakoukoli milost. Aby nám tato velikost, toto velké, neočekávané a také stále nepochopitelné a nevyslovitelné zůstalo uchováno, snažily se to koncily prvotní církve shrnout slovy: Věčný Syn Boha se v čase stal synem Marie. Ten, který se zrodil z Otce a zůstává navěky, se stal v dějinách skrze Marii člověkem. Pravý Syn Boží je pravým synem člověka.

Dnes už v křesťanství tyto věty mnoho neznamenají. Zdají se nám příliš velké a vzdálené, než aby mohly určovat náš život. To, že tato slova ponecháváme stranou nebo že je tak snadno odsouváme a ze Syna vlastně činíme správce, se často pokládá už jen za jakýsi zanedbatelný křesťanský poklesek. Vymlouváme se, že to vše je velmi vzdálené, že to nikdy s konečnou platností nevyjádříme slovy a v neposlední řadě, že to nikdy nebudeme moci poznat. Kromě toho jsme si vytvořili vlastní představu o toleranci a pluralismu, podle níž se to, že věříme, že se pravda skutečně zjevila, jeví jako útok na toleranci. Jestliže však takto smýšlíme, pak ničíme pravdu a z člověka děláme bytost neznalou pravdy a svět tlačíme do prázdné libovůle. Popíráme pak to, co je na Vánocích vykupující, totiž že existuje Světlo, že se zjevilo a že nám byla ukázána cesta, která je skutečně cestou, protože je pravdou. Nemůžeme dost dobře slavit Vánoce s jejich velkou radostí a tuto z nich vyzařující radost si uchovat, jestliže nevyznáme: Bůh se stal člověkem! Kde se toto opomene, tam může ještě dlouho mnohé fungovat, ale ve skutečnosti tam pak církev odumírá zevnitř. A je lidmi opovrhována a pošlapávána právě v okamžiku, kdy si myslí, že se pro ně stala přijatelnou.

Slovo se stalo tělem. Vedle této janovské pravdy však musí stát pravda mariánská, kterou vyložil Lukáš. Bůh se stal tělem. To je nejen nezměrně velká a vzdálená událost, to je zároveň něco velmi blízkého a lidského: Bůh se stal dítětem, které potřebovalo matku. Stal se dítětem, bytostí, která vstupuje do světa v slzách, jejímž prvním zvukem je pláč, který se dovolává pomoci, jejímž prvním pohybem jsou rozpřažené ruce, které hledají bezpečí. Bůh se stal dítětem. Někdo by snad mohl namítnout, že je lépe takové sentimentality zanechat. Ale Nový zákon smýšlí jinak. Pro víru Bible a církve je důležité, že se Bůh chtěl stát bytostí, která je odkázána na matku, na ochraňující lásku člověka. Chtěl na sebe vzít tuto odkázanost, aby v nás probudil lásku, která nás očišťuje a zachraňuje. Bůh se stal dítětem a dítě je odkázáno na člověka. Tak už v existenci každého dítěte spočívá prastarý motiv Vánoc, totiž hledání přístřeší. A kolika variací se toto téma v dějinách dočkalo! My dnes prožíváme téma nové a velmi tísnivé: Dítě klepe na dveře našeho světa. Právem se stále naříká, jak se náš svět stal nepřátelským vůči dětem, jak dalece odpírá dítěti vnitřní i vnější prostor, v němž by mohlo ve svobodě a radosti rozvíjet svůj život.

Dítě klepe; toto hledání přístřeší jde ještě hlouběji. Existuje totiž nejen prostředí vůči dětem nepřátelské, nýbrž i takové, které dítěti vůbec zavírá dveře do tohoto světa, v němž pro ně údajně není místo. Nadále je dítě považováno za jistý druh nebezpečí nebo nehody, které se musí zabránit. Obsahem osvěty a osvícenosti se stává umění zavřít mu dveře. Pošlapat nejbezbrannější, nenarozený život se už nepovažuje ani za poklesek, nýbrž za měřítko emancipace. Dítě se v myšlení této naší doby (a buďme upřímní, potají také v našem nitru) zdá být konkurentem naší svobody, konkurentem naší budoucnosti, který nám zabírá místo. Svůj životní prostor plníme věcmi a výrobky, které si můžeme naplánovat a pak zase vyhodit, a stále jich nemáme dost. Máme nanejvýš ještě místo na zvíře, které vodíme na šňůře a které se přizpůsobí naší náladě. Ale pro novou svobodu, novou vůli, která vstupuje do našeho života a kterou nemůžeme plánovat a regulovat, nemáme místo, to je pro nás příliš obtížné. Máme rádi jen to, co lze naplánovat, produkt, který vytvoříme a který můžeme také vyhodit. Dítě klepe. Kdybychom ho přijali, museli bychom od základu prověřit svůj vlastní vztah k životu, museli bychom být ochotni nenechávat si život jenom pro sebe, přestat v něm vidět jenom příležitost k tomu, abychom z jeho možností načerpali něco pro sebe, nýbrž žít a brát ho jako dar pro jiné. Museli bychom se naučit nevidět v dítěti, v nové svobodě jiné lidské bytosti, která přichází, zničení své svobody, ani konkurenta, který nám bere budoucnost a životní prostor, ale tvůrčí sílu, která spoluurčuje a razí budoucnost. Potud zde jde o něco velmi hlubokého, o to, jak vposledku chápeme lidské bytí: buď jako velký egoismus, který se cítí ohrožen, tím, co ho obklopuje, nebo jako důvěryplnou svobodu, která přijímá a také umí přijmout svobodu jinou, protože ji lidem přinesl Bůh a povolal nás tak do společenství lásky, svobody a vzájemnosti.

Hledání přístřeší! Viděli jsme v posledních týdnech otřesné obrazy uprchlíků z Vietnamu a zažili také hrůzné zhroucení lidskosti. Pomáhat trosečníkům bylo dosud pokládáno za prastarý požadavek lidskosti. Zdá se však, že u těchto uprchlíků to už neplatí. Bohu díky se v poslední době mnohé zlepšilo. Bohu díky, že také evropské národy včetně naší země alespoň trochu více pootevřely těmto vyděděncům dveře. Chtěl bych v tuto chvíli ze srdce poděkovat těm, kteří se o toto pootevření dveří zasloužili. Tím to však ještě nekončí. Když se k nám tito lidé skutečně dostanou, přinese to nové svízele. A podobně jako hostinští z Betléma měli jistě velmi rozumné důvody říci těmto manželům, že se už prostě nedá nic dělat, tak bychom také my jistě našli rozumné důvody, abychom neprokázali lásku. Ale v tomto okamžiku se zamysleme ještě nad jednou věcí: německému národu v poválečných dějinách bude vždy ke cti, že do své zničené a nemajetné země přijal miliony vyhnaných z vlasti; jistě někdy také s reptáním, ale nakonec jim dveře přece jen otevřel. Jistě i tehdy existovaly rozumné důvody k jejich odmítnutí, vždyť stačilo říci: Vše je zničeno, sami nemáme nic. Když se ještě rozdělíme, zůstane pro každého méně než nic. Bylo však řečeno: Ano. A my dnes víme, že neměli pravdu ti, kteří v druhém viděli konkurenta, jenž jim bere životní prostor. Víme, že velký hospodářský růst a duchovní stabilita první poválečné generace v Německu byly rozhodně umožněny duchovní, duševní a lidskou silou těch, kteří přišli do naší zničené země a kteří nebyli v první řadě našimi konkurenty, nýbrž silami nového života a nové budoucnosti. A známe také opačný příklad: Na Blízkém východě nebyly uprchlíkům z Palestiny nikde otevřeny dveře. Jako je přijatý člověk sílou tvoření, naděje a lásky, tak tam, kde je člověk odmítnut, vzniká otrava nebývalé síly. Vidíme, že příčina této otravy jitří nejen Blízký východ a ohrožuje ho až k samým kořenům, ale také celý svět, který je nedělitelným celkem. Byla by obrovská ostuda, kdybychom my, kteří jsme dokázali přijmout do zničené, vybombardované a zpustošené země další lidi a vytvořit jim prostor, teď v naší bohaté zemi řekli: Ne, už nemáme místo!

K hledání přístřeší patří také vánoční církevní sbírka – Adveniat. Lidé z Latinské Ameriky klepou a prosí nás, abychom jim také dali podíl na dobrech tohoto světa, který byl stvořen pro všechny. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Prosme ho v této hodině, aby otevřel naše srdce, abychom byli schopni slyšet jeho klepání, beze strachu otevřeli dveře, přijali ho, a tak se stali dětmi Božími; dětmi dítěte, ve kterém této noci vzešlo světu pravé světlo. Amen.

 

kniha: Vánoční promluvy
autor: Joseph Ratzinger
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101251-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: