Elfové milují hvězdy

4.1.2026

Nebeské
znamení
přicházejícího
světla.

Liturgické čtení na Zjevení Páně (cyklus A) Mt 2,1–12

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

***

Lidé odjakživa hledí lidé v úžasu na noční oblohu

Co svět světem stojí, hledí lidé v úžasu na noční oblohu. Stříbrné světlo hvězd probouzí v lidských srdcích tušení, že nebe je místem nevýslovné krásy a zářivého jasu. Otevřeme-li Bibli, brzy zjistíme, že i staří Hebrejové při pohledu na hvězdnou oblohu nevycházeli z údivu. I jim se tajil dech, když v noci hleděli na nádheru nebeské klenby. Hvězdy podle jednoho z nejkrásnějších žalmů spolu se Sluncem a Měsícem chválí Hospodina (Žl 148,3). Bůh podle žalmistů určuje počet hvězd a každou z nich vyvolává jménem (Žl 147,4). V knize Job se dokonce dočítáme, že když Hospodin zakládal zemi, všechny hvězdy společně plesaly, zatímco andělé se dali do zpěvu (Job 38,7).

Světlo, které vítězí nad temnotou

Hvězdy jsou podle biblického učení věrnými Božími služebníky. Jejich úkolem je svědčit o Boží slávě a zjevovat Boží vůli. Proto se v klíčových dějinných okamžicích na nebeské klenbě objevují znamení. I tak zásadní událost, jako je příchod Spasitele, je ohlašována znamením na noční obloze. Jak říká dávné proroctví: „Vyjde hvězda z Jákoba“ (Nm 24,17). A jak vyznávají ti, kdo spatřili naplnění této předpovědi a chtěli zaslíbeného Spasitele přivítat: „Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit“ (Mt 2,2).

Ano, hvězdy jsou podle Písma nejen krásné, ale i nesmírně důležité. Vždyť i ta nejdůležitější událost v dějinách lidského rodu, jak si připomínáme o svátku Zjevení Páně, je ohlášena hvězdou. Hvězdou, která je znamením naděje a příslibem Světla, jež vítězí nad temnotou.

Elfové milují hvězdy

Pozorným čtenářem biblických výpovědí o hvězdách byl i J. R. R. Tolkien, jeden z největších křesťanských spisovatelů všech dob. Všechny symbolické a duchovní významy hvězd, které známe z Bible, vetkal do svého uměleckého díla. Tolkien hvězdy miloval. A je to zřejmé z každé stránky jeho díla. Vždyť elfové, bájné bytosti jeho literárního světa, jsou nazýváni „hvězdný lid“. Proč? Protože první, co elfové spatřili, když procitli k životu, bylo nádherné hvězdné nebe. A citoslovce úžasu, které jim tanulo na rtech při pohledu na hvězdnou oblohu, slůvko „ele“, pak dalo jméno jak hvězdám, tak samotným elfům. Elfové milují hvězdy, protože v nich vidí nebeskou krásu a andělskou vznešenost.

Světlo hvězd je v Tolkienově díle také nástrojem boje proti temným silám. Právě lahvička elfské královny Galadriel, která obsahovala hvězdné světlo, pomohla hobitům zvítězit nad netvorem temnoty.

A v nejdramatičtějším okamžiku Tolkienova hrdinského eposu Pán prstenů, v blízkosti samotné Hory osudu, když síly zla triumfují a statečný Samvěd pomalu propadá beznaději, je tento ušlechtilý hobit vysvobozen ze zoufalství pohledem na noční oblohu, kde spatří hvězdu, která se mu stane znamením naděje: „Mezi tříští mraků nad černou skalní věží vysoko v horách spatřil Sam chvíli probleskovat bílou hvězdu. Její krása ho ranila do srdce, jak vzhlížel ze zavržené země, a naděje se mu vrátila. Vždyť jako jasný a chladný paprsek jím projela myšlenka, že Stín je koneckonců věc malá a pomíjivá: že světlo a vznešená krása trvají a Stín na ně nikdy nedosáhne.“

Znamení přicházejícího Světla

Není to náhoda, že v Tolkienově díle hraje klíčovou roli motiv hvězdy, která je znamením naděje a přináší světlo do bezvýchodné situace. Jistě to souvisí s tím, že tento britský literát byl zbožný křesťan a velký čtenář Bible. Ale je tu i další důvod. Když byl Tolkien ještě mladým studentem, setkal se při čtení jedné středověké duchovní básně s veršem, který ho zasáhl do srdce, roznítil jeho tvůrčí představivost a stal se zárodkem jeho celoživotní literární tvorby. V tom verši se hovoří o nejjasnějším Eärendilovi, hvězdě, která je zároveň Božím poslem a znamením naděje pro všechny lidi, protože zvěstuje blížící se příchod Světla.

U samotného zrodu jednoho z nejvlivnějších literárních děl dvacátého století tak stojí vánoční motiv hvězdy, která je znamením přicházejícího Světla.

Z knihy: