Měl jsem výhodu, že jsem nejdříve poznal církev jako živé společenství a až teprve poté jako instituci

30.4.2019

Měl jsem výhodu, že jsem nejdříve poznal církev jako živé společenství a až teprve poté jako instituciMěl jsem výhodu, že jsem poznal církev od počátku jako živé společenství, jako rodinu a teprve poté jako instituci. V opačném pořadí by to asi u mě neklaplo. Jednou se mě jeden kamarád zeptal, jestli chodím do kostela. Odpověděl jsem mu , že ne. Ale hned jsem dostal chuť to vyzkoušet, nikdo mě nemusel přemlouvat. Vzpomínám, jak jsem se v neděli ráno oblékl a u snídaně doma prohlásil, že se chystám na mši. Rodiče neřekli nic, babičku z toho málem omylo. Ale ustál jsem to. Ten den jsem se poprvé před vlastní rodinou přihlásil ke své víře.

 

Jak ses cítil na mši? A cos říkal po návratu ze mše doma?

Moc si z toho nepamatuju. Tomu, co se tam dělo, jsem prakticky nerozuměl. Maximálně něco málo jsem pochytil z kázání kněze. Ale nijak mě to neodrazovalo, spíš jsem si říkal, že ty úkony a symboly mají asi nějaký smysl a že chyba je v mé neznalosti. Cítil jsem za tím určité tajemství, kterému jsem si přál přijít na kloub. Naši se mě ptali, jaké to v kostele bylo. Mlčel jsem, nevěděl jsem, co říct. Ještě jsem byl holt „duchovní kojenec“, který sice slyší, ale nerozumí. A hlavně, ještě není schopen mluvit.

 

A jaké byly tvé zážitky s institucionální církví?

Když k nám po revoluci do hodiny občanské nauky přišel kněz, nerozuměl jsem mu ani slovo. Úplně, jako kdyby ke mně mluvil španělsky. Z jeho výkladu jsme měli legraci. Když se na to dívám zpětně, dochází mi, že jsem se tehdy díval na církev očima cizince, „zvenku“. Když jsem začal docházet do společenství v kostele u svatého Tomáše v Brně, byl jsem již věřící. V tom vidím také zásadní rozdíl mého prožívání církve. Najednou jsem ji mohl vidět „zevnitř“, spíše jako člen rodiny. Rozuměl jsem sice stále velmi málo, ale něco se změnilo. Věci do sebe postupně začaly zapadat. Občas jsem zavítal na studentskou mši k jezuitům. Viděl jsem, že věřících studentů je tam spousta, přestával jsem mít pocit, že jsem nějaký exot. U „Tomáška“ jsem poznal člověka, který mi byl v dalších letech velkou oporou. Martin byl o dva roky starší než já, studoval informatiku na VUT a vedl naši skupinku, takzvané „spolčo“. Měl jsem na něj tisíc dotazů a díky němu jsem také hodně věcí pochopil. Velmi brzy se ve mně zrodila touha po křtu v katolické církvi. Martina jsem si vybral za svého kmotra.

 

Jaké to bylo stát se křesťanem-katolíkem?

Na křest jsem se nesmírně těšil. Ta touha byla ve mně tak veliká, že se mi podařilo ukecat pana faráře, aby mě pokřtil už v adventu, i když se to u dospělých běžně dělá až o vigilii na Bílou sobotu. Ze samotného obřadu nemám ani jedinou fotku, nepřál jsem si to. Chtěl jsem si ten okamžik uchovat jen hluboko v nitru a mám ho před očima, jako by to bylo dnes. A co to ve mně zanechalo? Vědomí, že mohu Bohu říkat „Otče“, že prostě patřím navždy do jeho rodiny a že mám gratis vstupenku do nebe. Celé se to těžko vysvětluje. Ale byl jsem tehdy skutečně šťastný.

Z knížky:
  Po proudu plavou jenom chcíplé ryby

Po proudu plavou jenom chcíplé ryby

Robert Dojčár, Pavel Bajer

Kniha dává nahlédnout do života jednoho muže ve středním věku, který se probíjí všednodenním životem jako my všichni.

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému