Můžeme se modlit za Mao Ce-tunga?

24.11.2012

V Pekingu na náměstí Tchien-an-men stojí mohutné mauzoleum Mao Ce-tunga. Člověk vstupuje do děsivě působícího prostoru, vyloženého zeleným a částečně rudým sametem, a na katafalku vidí ve skleněné rakvi Mao Ce-tunga. Celá scéna mě vedla k zamyšlení: Co tu vlastně pohledáváme? A co znamená tenhle muž pro tento národ? Jaké dědictví po sobě zanechal? Kolik mrtvých vroubí jeho životní cestu?

 

 
 
Roku 1985 jsem cestoval poprvé do Číny. Tenkrát tam ještě neexistovala asfaltová silnice z letiště do centra města. Bylo nanejvýš obtížné sehnat ubytování bez předchozí rezervace. Můj průvodce otec Sebastian a já jsme pokaždé proseděli tak dvě hodiny na kufrech, nežli nám přidělili hotelový pokoj.

Domy v Pekingu byly tehdy ještě nízké, šestipatrové, betonové a zoufale šedivé. Lidé chodili všichni oblečení podle Maa v šedých pracovních uniformách. Všichni jezdili na kole. Už tehdy jsem si říkal, kam to povede, jestli se Čína jednou rozvine. Kam se vejdou auta? Tenkrát to byla v každém případě zoufale smutná, depresivní atmosféra.

Tomu všemu nasazovalo korunu zdejší smogem zastřené nebe, kterým se jen stěží prodíralo slunce. Ze všeho nejdřív jsme se tehdy vypravili na Tchien-an-men, na „Náměstí nebeského klidu“, jak by to udělala jistě i dnes většina turistů. A tam, hned vedle brány do „Zakázaného města“, na nás zíral v nadživotní velikosti portrét Mao Ce-tunga.

Zůstal tam viset podnes, i když úcta k Maovi značně utrpěla důsledky kulturní revoluce, za které mu připisují zodpovědnost, a i když mezitím Teng Siao-pching vyhlásil novou éru: éru kapitalismu. Novým všeobecně rozšířeným náboženstvím se dnes stala snaha o zbohatnutí. Na jiných místech země jsem dokonce už tehdy viděl, jak jsou Maovy sochy svrhovány z podstavců, což ovšem neplatilo pro Peking.

Mao Ce-tung má pro Číňany dodnes enormní význam. On přece vymanil zemi z cizího područí. Na to jsou Číňané nesmírně hrdí. Po století evropské, americké a japonské nadvlády se vlastními silami osvobodili a 1. října 1949 mohli vyhlásit Čínskou lidovou republiku. Dnes už samozřejmě víme, kolik desítek miliónů lidí přišlo za Mao Ce-tunga o život, ale ať se nám to líbí nebo ne, musíme uznat, že se stal symbolickou postavou, která hraje určitou roli i pro identitu dnešních Číňanů a jistě si ji podrží i pro budoucnost.

Na dolním konci náměstí Tchien-an-men stojí mohutné Maovo mauzoleum. Při své první návštěvě Číny jsem se nedostal dovnitř, protože fronta byla nekonečně dlouhá. Navíc člověk nesežene povolení ke vstupu jen tak. Ale při mé druhé cestě roku 1989 to už vypadalo jinak.

4. června 1989 jsem chtěl znovu s několika lidmi odletět do Číny a při balení zavazadel jsem se z rádia doslechl o krvavém masakru při potlačování studentských protestů na náměstí Tchien-an-men. Proto jsme odsunuli cestu na neurčito. Ale potom přišlo pár dopisů od křesťanů z Číny: „Tak kde jste zůstali? Potřebujeme vás a vaši přítomnost naléhavěji nežli kdy dříve!“ A tak jsme šest týdnů po masakru přece jen do Pekingu odletěli. Tam vypadalo všechno poněkud přízračně a pohybovala se tu jen hrstička turistů. V Německu nám také cestu naléhavě rozmlouvali, protože se schylovalo k bojkotu Číny. Díky všem těmto okolnostem jsem se tedy podruhé dostal na náměstí Tchien-an-men a tentokrát naprosto bez potíží také do Mao Ce-tungova mauzolea.

Člověk vstupuje do děsivě působícího prostoru, vyloženého zeleným a částečně rudým sametem, a na katafalku vidí ve skleněné rakvi Mao Ce-tunga. Celá scéna mě vedla k zamyšlení: Co tu vlastně pohledáváme? A co znamená tenhle muž pro tento národ? Jaké dědictví po sobě zanechal? Kolik mrtvých vroubí jeho životní cestu?

Zvolna jsme postupovali kupředu v zástupu podle rudé šňůry, a já jsem z něho nedokázal spustit zrak. Byla to naprosto zvláštní nálada. A náhle mi hlavou bleskla otázka, jestli bych se za tohoto člověka neměl pomodlit. Mnozí Evropané by něco takového kategoricky odmítli, kdybych jim to byl navrhl. A já to plně chápu.

Ale pro mě byl ten Otčenáš, který jsem se pomodlil za mrtvého, znamením: „Bože, tobě přenechávám soud! Nepřísluší mi soudit, jakkoli bych tohoto člověka samozřejmě ze srdce rád poslal do pekla. Jen ty, Bože, dokážeš posoudit věci správně.“


Kniha: Miluji svobodu
Autor: Wolf Notker 
Karmelitánské nakladatelství
-
101713-
Podobné tituly
Další tituly k tématu: spiritualita

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: