Nebeská hvězda - Josef Mühlberger

13.12.2010

Nebeská hvězda - Josef MühlbergerMezi lidmi je rozšířeno zbožné mínění, že hvězda, která vedla krále z Východu, se znovu rozzáří s blížící se dvanáctou svatou nocí a bude putovat nad příbytky lidí. Toto poselství nebes prý mohou pozorovat jen vyvolení. A přesto kdysi vazač košťat v jedné zapadlé vesnici spatřil hvězdu přejít nad svou chýší. Odehrálo se to tak...

Jako chlapec každoročně táhl se zpěváky, kteří zpívali o hvězdě, od domu k domu a ptával se maminky: „Svítí moje hvězda opravdu tak jasně jako hvězda skutečná?”

„Ano, opravdu jako skutečná hvězda,” odpovídala mu matka trpělivě.
Konečně nastal večer a přišli chlapci oblečení jako svatí Tři králové s korunou a turbanem, zahalení v přikrývkách, Maur v bílém prostěradle, aby hvězdu odnesli. Nadešel okamžik, kdy bylo nutné zažehnout světlo v lucerně hvězdy. A on tentokrát smí tu hvězdu nést! Chlapec byl radostí bez sebe. Ne snad kvůli zvláštně, exoticky působícímu průvodu svatých Tří králů za pošmourného větrného večera, ne snad kvůli tomu, že mu dnes navlékli navíc košili a ozdobili ho diadémem a stříbrnou šňůrou jako anděla. Pořád jen zíral na lucernu v podobě květu, sledoval, jak ji otec otevírá a zažíhá lampičku uvnitř. Hvězda rozkvetla jako zázračná květina a okvětní plátky kolem dokola zlatě zářily.
Zbožně a přeuctivě nesl hůl ovinutou stříbrným papírem, nesl ji opatrně jako stvol lilie.

Když se přiblížili k nějakému domu, tiše se zastavil před domovními dveřmi nebo v klenutých předsíních, zatímco chlapci z vesnice přednášeli své průpovídky a střídavě zpívali.
Hvězda byla jediným světlem v této zimní noci. Kam vkročil malý nosič hvězdy, rozzářil sníh v půlkruhu kolem sebe. Cesty však byly zaváté, proto jako první kráčel král Melichar, který byl větší, a teprve když se průvod přiblížil k domu, přenechal první místo nosiči hvězdy. Bylo větrno, lucerna však dobře těsnila.

Šli pod širým nebem a malý nosič hvězdy vzhlížel vzhůru, ale obloha byla temná a prázdná. Až na konci obchůzky vesnicí se to stalo. Vyšli od mlýna a hle, nad svahem se třpytí hvězda! Malého nosiče napadlo, že ta hvězda nemůže být daleko a že by k ní musel dojít, kdyby vystoupal až nahoru na svah. Pak by mohl srovnávat a přesně zjistit, jestli jeho lucernová hvězda svítí stejně jasně a krásně jako hvězda na obloze. Moc po tom toužil! Možná že maminka to neví tak jistě a přesně, protože ani matka nemusí vědět všechno. Všechno ví jen sám Bůh.
Okružní cesta skončila, králové se bavili trochu hlučně a vůbec ne svatě, avšak nosič hvězdy šel dál. Nejdřív polní cestou, tu dobře znal. Potom odbočil lesem směrem ke kamenolomu a už stoupal po polích ve svahu vzhůru. Sníh byl měkký a bylo ho hodně, šlo se těžko a k tomu vítr vál a hnal sníh jako studený písek.

Chlapec už byl u posledních chýší, když ho napadlo, že by se měl vrátit, jenže – přece už to nemůže být moc daleko, hvězda nad svahem je jasnější a svítí mnohem krásněji, řekl si. Jeho lucernová hvězda září pořád hodně, ruce už ho pořádně zebou. Tyč přitiskl k hrudi a brodil se sněhem dál, právě teď se nesmí zastavit, neboť hvězda nad svahem roste a zvětšuje se její jas a nádhera. Je jako rozkvétající květina. Je to přece nebeská hvězda a on by rád poznal, jak nádherná je taková hvězda na nebi!
Vylezl nahoru na svah, a uviděl, že to nestačí, že musí ještě dál. Rozhodl se, že půjde, ale že si předtím trochu odpočine. Nebyla mu vůbec zima. Pomyslel si, že ve sněhu se mu bude dobře odpočívat, zrovna jako doma v posteli.

A tu se stalo něco neobyčejného. Hůl, kterou stále držel v prochladlých a unavených rukách, se naklonila. I hvězda na nebi se jaksi přiblížila, jako se květ sklání k druhým květům. A najednou už tu nebyla hvězda nebeská ani hvězda na tyči, nýbrž jen jedna jediná hvězda. Hvězda chlapcova i ta na nebi se staly jedinou jasnou hvězdou, která vydávala nádherné světlo téměř jako světlo sluneční. Sníh kolem se rozzářil, udělalo se teplo a krásně jako za letního dne...

Mezitím otec malého „hvězdonosiče“ obcházel sousedy a prosil je, aby mu pomohli synka hledat. Netrvalo jim to dlouho! Jakmile vyšli z vesnice do polí, už z dálky uviděli na svahu svítilnu. A tam našli chlapce spícího v bílé košilce ve sněhu jako v postýlce a držícího tyč jako stvol velké svítící květiny. Táta ho spícího odnesl v náručí domů. Maminka ho vzbudila a on se ještě v polosnu usmíval a šeptal: „Měla jsi pravdu. Moje hvězda svítí jasně jako ta hvězda na nebi.”

Starý vazač košťat opatruje svou vzpomínku v srdci. Nedá si vymluvit, že viděl tříkrálovou hvězdu. Když tehdy oné noci ležel, ale ještě nespal, pronikla do světnice silná záře, ačkoli byla bezhvězdná noc. Přistoupil k oknu a hvězdu viděl. Postupovala docela blízko jeho chýše a byla tak velká a jasná, jako obyčejné hvězdy nebývají. Nahoře na svahu se ještě na chvíli zastavila a pak se zmenšila na malou hvězdičku, protože se vrátila do dalekého nebe.

To vyprávěl vazač košťat a trval na tom, i když jeho dětští posluchači pochybovali. Proč neviděli putovat hvězdu o tříkrálové noci oni ani jejich rodiče?
Starý vazač košťat odvětil: „To nezáleží na hvězdě, ale na lidech. Je totiž čím dál tím méně těch, co vůbec můžou něco takového vidět.”

 

kniha: Betlémská flétna a jiné vánoční příběhy
autor: Markéta Hejná (ed.)
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101566-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: