Temné noci Matky Terezy - připravovaný titul

20.7.2010

Temné noci Matky Terezy - připravovaný titulNestává se každý den, že by vám zavolala jedna z nejznámějších žen světa. Mně se to přihodilo v roce 1990, kdy jsem pracoval jako zpravodaj katolického týdeníku The Universe, který měl tehdy sídlo kousek od Farringdon Road v Londýně. Tou dobou se v parlamentu projednávala úprava interrupčního zákona z roku 1967 a vypadalo to, že časová hranice pro provádění potratů se pro většinu interrupcí sníží z dvaceti osmi týdnů na dvacet čtyři. Chtěl jsem zapůsobit na vydavatele, takže jsem zatelefonoval na ústředí Misionářek lásky v Kalkatě a požádal jsem, abych mohl mluvit s Matkou Terezou a získat její komentář...

Od doby, kdy v roce 1948 odešla od loretánských sester, aby se sama vydala do kal-katských slumů, se tato malinkatá albánská řeholnice postupně stala v očích mnoha lidí světicí. Pečovala o umírající, jako jedna z prvních se starala o lidi nakažené virem HIV, vydala se do Etiopie pomáhat obětem hladomoru, a když uprostřed občanské války zachraňovala děti uvězněné v jednom bejrútském sirotčinci, riskovala život. Generální tajemník OSN Javier Pérez de Cuéllar ji označil za „nejmocnější ženu světa“. Kenneth Woodward, náboženský redaktor časopisu Newsweek, poznamenal, že „kardinálové a biskupové v přítomnosti této droboučké ženy zářili. Když se při focení postavila vedle papeže Jana Pavla II., což dělala často, on byl na fotografii až ten druhý“. Podle všeho neuběhl týden, aby The Universe neotiskl nějakou fotografii Matky Terezy. Je to důkaz toho, že aby se noviny dobře prodávaly, nemusíte být atraktivní celebrita.

K mému překvapení si ona indická sestra na druhém konci telefonu vzala moje číslo a řekla, že to Matce Tereze vyřídí. Můj telefonát byl trochu nedomyšlený pokus, ale mohlo to dobře zapůsobit. Říkal jsem si, že žena, která získala Nobelovu cenu za mír, se nebude obtěžovat rozhovorem s redaktorem nějakých malých katolických novin.

O pár hodin později na mě jeden z kolegů v přecpané redakci zpráv zamával ve vzduchu telefonem a vzrušeně zavolal: „To je pro tebe!“
„Kdo to je?“ zeptal jsem se a dál jsem bušil do svého starého psacího stroje.
„Matka Tereza!“ vyhrknul.
Kdyby nebylo nevěřícího výrazu jeho tváře, myslel bych si, že je to zase jen další vtípek. Málokdy se stalo, aby vám zpátky osobně zavolal třeba jen biskup, natož ně-kdo takového formátu jako Matka Tereza. Pamatuju si, jak neuvěřitelně nervózní jsem byl, když jsem si od něj telefon bral. Když jsem si dal sluchátko k uchu, uslyšel jsem slabý, trochu „obchodní“ hlas, který se mě angličtinou s cizím přízvukem ptal, co že jsem to chtěl.

Nepamatuju se, co říkala – pravděpodobně to, co říkala vždycky, že potrat je vražda a že je to největší hrozba pro pokoj ve světě –, ale dobře si pamatuju hlavní titulek přes celou první stránku vydání toho týdne: „Matka Tereza mluví s The Universe“.

Stydím se, když musím přiznat, že na mě Matka Tereza nikdy příliš nepůsobila. Byla mimořádným příkladem činné víry, ale mně se zdála jaksi plochá, jednorozměrná a až příliš svatá na to, abych se k ní na své klikaté cestě víry mohl jakýmkoli způsobem vztahovat. Připomínala mi svaté, kteří vyskakují ze stránek nasládlých životopisů, jako katolická obdoba ženské verze Supermana.

Nebyl jsem jediný, koho to k ní netáhlo. V dokumentu britské televizní stanice Channel 4 nazvaném Anděl pekla (Hell’s Angel) ji novinář Christopher Hitchens ob-vinil z nadbíhání diktátorům a podvodníkům a z toho, že provozuje útulky, ve kte-rých je nemocným a umírajícím poskytována špatná péče. Tvrdil, že obraz Matky Terezy jakožto symbolu soucitu je prostě mýtus vytvořený a šířený médii. Byla spíše katolickou fundamentalistkou a agentkou nekalé zahraniční politiky Vatikánu.

Matka Tereza zemřela v Kalkatě v roce 1997 na srdeční selhání ve věku osmdesáti sedmi let. Jen o několik dní dříve zahynula v Paříži při dopravní nehodě princezna Diana. Dva velké symboly konce dvacátého století: jedna byla symbolem svatosti, druhá symbolem světa celebrit. Jen o několik měsíců dříve byly vyfoceny, jak se spolu smějí, když vycházejí z konventu Misionářek lásky v newyorském Bronxu.

V roce 1998 jsem se ocitl v Bagdádu, kam mě pozvala chaldejská církev a irácká vláda, abych se zúčastnil konference, jejímž cílem bylo upozornit na to, jak sankce OSN ohrožují a poškozují obyvatelstvo. Nikdy jsem nebyl z konferencí nijak nadše-ný; to jsme měli s Matkou Terezou společné. Přijetím pozvání bych však získal mož-nost dozvědět se něco o tom, jak vypadá život v zemi, která tehdy patřila k nejuzavřenějším zemím s jedním, jak nám bylo řečeno, z nejvíce represivních režimů na světě.
Mnohem víc než sezení v konferenčním sále desetipatrového hotelu Babylon, ve kte-rém jsem zároveň bydlel, a poslouchání řady dobře míněných, ale rozvláčných proje-vů církevních představitelů, humanitárních pracovníků a iráckých politiků, mě zají-maly toulky po bagdádských ulicích.

Jednoho parného odpoledne jsem se vydal sám do prašných, rozbitých ulic a skončil jsem v Karadě, luxusnější čtvrti ze dvou stran obklopené řekou Tigris, kde žijí mnozí z bagdádských křesťanů, kterých je ve městě půl milionu.

Minul jsem obchody a kavárny na hlavní ulici a odbočil jsem do úzké uličky. Narazil jsem tam na malou budovu s prostou tabulkou nade dveřmi, na níž stálo: „Misionářky lásky“. Matka Tereza navštívila Irák hned po válce v Perském zálivu a svým pří-močarým způsobem řekla Saddámovi Husajnovi, že chce v Bagdádu otevřít dům. Tento muž, západními vládami a médii líčený jako démonická postava, její žádosti vyhověl a brzy nato přijela skupina sester, které měly založit sirotčinec.

Zazvonil jsem na zvonek a ke dveřím přišla příjemná mladá indická sestra oblečená do bílého sárí s modrými proužky a bílého závoje, typických pro Misionářky lásky. Řekl jsem jí, že jsem novinář a že jsem přijel na mírovou konferenci. Je dobře známo, že sestry Matky Terezy s médii nemluví, ale poté, co jsem vysvětlil, že se snažím zjistit, jak se žije pod sankcemi OSN, a že píšu pro katolické noviny, mě pozvala dál.

Vedla mě chodbou do velké místnosti, kde jsem se ocitl mezi asi pětadvaceti dětmi. Vypadalo to, že každé je buď fyzicky, nebo mentálně handicapované, nebo – v něko-lika případech – obojí. Při pohledu na jejich nevinné tváře mi pukalo srdce. Některé seděly v postýlce; jiné pobíhaly kolem nebo si hrály se sestrami. Pak jsem si všiml, že některé z dětí jsou k postýlkám přivázané. Nevím, jestli si ta sestra všimla, jak mě to šokovalo, ale neřekla nic. Místo toho mi podala sklenici vody a dětem oznámila, že jsem přijel z Londýna. Některé z nich, fascinované mou přítomností, se nahrnuly kolem mě, hihňaly se, tahaly mě za ruku a dávaly mi otázky v arabštině.

Když jsme si – sestra a já – v jedné malé místnosti sedli, vysvětlila mi, že některé z dětí opustili jejich rodiče; v jiných případech nebylo možné rodiče najít. Nebyla to jen válka v Zálivu, kvůli které zůstalo mnoho iráckých dětí bez jednoho rodiče nebo bez obou. V 80. letech 20. století si osm let trvající válka mezi Irákem a Íránem vyžádala asi 400 000 iráckých životů. Každodenní život pod sankcemi byl těžký, protože se nedostávalo jídla, léků a dalších základních potřeb. Navíc se každý den vypínala elektřina. Když jsem se oné sestry zeptal, jak zvládají péči o skupinku dětí s tak vážnými fyzickými a mentálními problémy, připustila, že to nebylo snadné, zvlášť proto, že některé děti byly hyperaktivní. A dodala, že některé z nich jsou někdy na chvíli přivázané k postýlce proto, aby si neublížily. Když se mnou mluvila, její ra-dostný výraz se na chvíli změnil ve výraz napětí a vyčerpání. V domově pracovala ona a pouze další čtyři sestry, všechny Indky. Úsměv se jí však brzy vrátil a já jako bych zaslechl slova Matky Terezy – přijímat těžkosti, být radostný a nikdy neodmítat Ježíše. Než jsem odešel, děti mi zazpívaly písničku v angličtině. Chtělo se mi plakat.

Do Bagdádu jsem se vrátil v roce 2003, čtrnáct dní poté, co se americké tanky přiva-lily do města a George Bush oznámil světu, že Irák byl osvobozen. A znovu jsem šel sestry navštívit. Změnilo se toho málo. Tentokrát jsem však pohledem na děti přivá-zané k postýlkám šokován nebyl. O něco později jsem se dozvěděl, že kvůli bombar-dování, komandům smrti a únosům ve městě se sirotčinec přestěhoval na sever Iráku, kde bylo bezpečněji.

I když na mě obětavá oddanost oněch sester v Bagdádu silně zapůsobila, stále jsem nepovažoval Matku Terezu za nijak zvlášť přitažlivou.
To se změnilo v roce 2007, kdy se otec Brian Kolodiejchuk, kanadský kněz z řádu Misionářů lásky pověřený vedením procesu svatořečení Matky Terezy, rozhodl, že bude publikovat výňatky z jejích deníků a některých dopisů, které napsala svým du-chovním vůdcům. Něco bylo uveřejněno už dříve, ale já se neobtěžoval to číst. Ten-tokrát jsem to udělal. Bylo to zjevení. Zatímco svět si myslel, že Matka Tereza má horkou linku k Pánu Bohu, ona celou dobu bojovala s pocity prázdnoty, vyprahlosti modlitby a odmítnutí Bohem. Neustále mluvila o Boží lásce, zvlášť o lásce k chudým a slabým, ale v soukromí jí zatím přes rty nejsnadněji vyklouzlo slovo „temnota“. Jak řekl papež Benedikt XVI. shromáždění mladých během diskusního setkání při modli-tební vigilii v italském Lorettu v roce 2007: „Se vší svou láskou a mocí své víry byla Matka Tereza sužována Božím mlčením.“

O Matce Tereze už bylo napsáno mnoho knih, ale předchozí životopisci neměli tyto dopisy k dispozici. Doufám, že moje kniha poskytne nový vhled do života jedné z nejvýjimečnějších a nejkontroverznějších žen moderní doby.

 Z úvody knihy

kniha: Temné noci Matky Terezy
autor: Greg Watts
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101514-

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: