Útěk z pochodu smrti a cesta na Moravu

26.10.2019

Bohuslava čekala cesta do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na jaře 1945 byli namačkáni do velkých uhelných vagonů, a to vždy po stovce. Bylo to nelidské a kruté. Většina vězňů se již chovala úplně apaticky. Když se vlak dal pohybu, začalo pršet. Každý se snažil si sednout či lehnout. Bohuslav zůstal stát. Sepjal ruce a modlil se. Déšť smáčel jeho vychrtlé tělo. Prosil o milost a o sílu tohle vše vydržet. Prosil za své spoluvězně a odpuštění pro ty, co s nimi takhle jednali. Strastiplná pouť po nacistických lágrech pokračovala dál.

Tábor Sachsenhausen byl synonymum utrpení českých studentů a pedagogů. Byl postaven v roce 1936 nedaleko města Oranienburg u Berlína a nahradil tábor, který fungoval kdysi přímo ve městě, v budově bývalého pivovaru. Zatímco vězni odjíždějící do Bergen-Belsenu měli větší štěstí, jelikož tento tábor byl již 15. dubna osvobozen, druhá skupina dopadla hůře. Po příjezdu do Sachsenhausenu byli přeživší vyhnáni z vagonů a několik dní ponecháni svému osudu na prostranství v blízkosti tábora. Bohuslavovi bylo jasné, že do tábora již nebudou přijati. Většina vězňů jen apaticky polehávala. Všechny trápily žízeň a hlad. Vedle živých se vršily hromady mrtvých. Bohuslav se nevzdával a vše překonával modlitbou. Čekal, co bude dál.

Teprve 20. dubna byli seřazeni a donuceni vyrazit na pochod smrti směrem na sever. Cílem bylo Severní moře. Zde Himmler plánoval tyto vězně nalodit a lodě i s nimi potopit. Mezi vězni se o tomto šíleném plánu šuškalo a Bohuslav byl pevně rozhodnut uprchnout. Čím více se vzdalovali na sever, tím se snižovala naděje, dostat se bezpečně domů na Moravu. V semknutých řadách postupovali. Strážní byli nervózní, a jakmile někdo upadl či se pokusil o útěk, byl bez milosti okamžitě zastřelen. Přesto se Bohuslav rozhodl. Se svým záměrem se svěřil Vojtěchu Šefkovi, příteli, kterého poznal v Ellrichu. Drželi se při sobě a čekali na vhodný okamžik. Věděli, že se vzdalují čím dál více na sever, tedy dál a dál od domova.

Ten pravý okamžik nastal po pěti dnech pochodu, dne 26. dubna, kdy kolona vězňů procházela lesem za městečkem Blumenthal. Několik vězňů náhle opustilo řadu a dalo se na bezhlavý útěk do lesa. Stráže po nich začali střílet a běželi za nimi. Bohuslav s Vojtěchem na sebe pohlédli a na nic nečekali. Začali utíkat na druhou stranu. Několik strážných si jich všimlo a začalo střílet. Marně. Bohuslav byl se svým kamarádem již hluboko v lese. Esesáci neměli čas je již pronásledovat a kolona heftlingů se dala opět do pohybu.

Bohuslav i Vojtěch zprvu nevěřili, že jsou opět svobodní. Rychle si však uvědomili, že jsou na nepřátelském území a není vůbec vyhráno. Hledali úkryt. Tušili, že je nesmí nikdo vidět. Musí vydržet do příchodu ruských vojáků, kteří již od 21. dubna sváděli tvrdé boje v ulicích Berlína. Nakonec našli v lese nějakou  díru, kterou ještě více vyhloubili a zakryli větvemi. Vznikl tak jakýsi provizorní úkryt. Báli se vylézat, ale hlad je donutil k průzkumu okolí. V noci vylezli a zjistili, že na kraji lesa je statek. Opatrně se přiblížili a objevili pole s řepou. Ta je zachránila.

V úkrytu vydrželi téměř patnáct dní. Pak uslyšeli hlasy a ruštinu. S úsměvem vylezli a dali ruce nad hlavu. Stáli tam vyhublí v pruhovaných vězeňských mundůrech. Rudoarmějcům bylo hned jasné, koho mají před sebou. Dali jim najíst a napít černého čaje. Děkovali. Ruští vojáci jim darovali kola, která zabavili nedaleko ve statku a pospíchali dál. Bohuslav s Vojtěchem také. Mysleli na jediné. Domů. Konečně domů. Byla to však ještě dlouhá cesta, trvající téměř měsíc. Namířili si to směrem do Polska a na Moravu. Po několika dnech přišli o kola. Potkali ruské vojáky, kteří jim je ukradli. A i když měli na sobě vězeňské hadry, museli jim ukázat ruce, zda nemají hodinky. Bohuslav se tomu musel smát, ale cesta domů se jim tak prodloužila. Stopovali nákladní auta a přes Poznaň a Katowice dorazili na Moravu. Dokázali to.

Redakčně upraveno
 

Z knihy

Říkali mu Pistolník
Říkali mu Pistolník

František Kolouch

29. dubna 1960 se v mírovské věznici uzavírá neuvěřitelný životní příběh statečného a odvážného kněze Bohuslava Buriana. Muže, který několikrát unikl smrti, celý život vzdoroval nenávisti a ukazoval všem cestu ke svobodě i k Bohu. Chtěl se stát misionářem, ale doba mu nepřála. Prošel několika koncentračními tábory. V Osvětimi se jen těsně vyhnul plynové komoře, v kamenolomu v Golleschau unikl o vlásek zastřelení a utekl z pochodu smrti. Po nástupu komunistů v r. 1948 se postavil proti omezování svobody a na Zelném trhu v Brně přečetl zakázaný pastyřský list. Byl vězněn a po propuštění emigroval. Pomáhal uprchlíkům v Innsbrucku a sám převáděl pronásledované přes hranice. Po zatčení v ruské zóně v Rakousku byl vydán do Československa, krutě mučen a odsouzen na 20 let. Zažil jáchymovské peklo, po útěku z leopoldovské pevnosti byl ztýrán a následkem naprostého vyčerpání zemřel. I přes své utrpení vždy zářil vtipem a s neuvěřitelnou energií se věnoval lidem na okraji společnosti.

 


 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Projekty KNA: Jsme na facebooku: