Ve škole v době komunistické totality

23.6.2024

Začátkem padesátých let jsme měli uši u rádia, které všechny politické procesy vysílalo. Byly to hodně bolestné zážitky, působilo to na mě hrozně. Byl jsem malý kluk... Otec měl totiž mezi mnoha souzenými kněžími přátele a s matkou kolikrát i plakali. Vše bylo spojeno i s ohrožením: Kdy přijde řada na nás?

Vy jste si asi coby kluk z věřící rodiny musel ve škole 50. let minulého století užít své.

Škola byla kapitolou samou pro sebe. Měli jsme mladou učitelku, velkou svazačku, která mě zesměšňovala před spolužáky kvůli víře. S bratrem jsme totiž byli jediní, kdo se ve škole přihlásili na náboženství, a jediní, kteří nebyli v Pionýru. „Podívejte se, on ještě v dnešní době chodí do kostela!“ říkávala často. Otce si nejednou zvala na výchovné pohovory, čehož on využil a jednou si při té příležitosti vzal s sebou Bibli, ze které jí citoval. Později ho už proto raději vůbec nezvala. Bibli však od něho přijala. A protože my jsme měli doma takovou výchovu, že je třeba pro Boha něco vydržet, nechtěli jsme jim udělat tu radost, abychom couvli. Odpovídalo to i mé tehdy trochu bojovné povaze.

 /…/ Každopádně, myslím, že ústrky těch druhých mi daly veliké pochopení pro to, když je někdo takhle ukřivděn. Pochopení pro nespravedlivě odstrkované či šikanované i jinak postižené mi zůstalo na celý život.

A nedá mi to, abych tu neučinil malou odbočku do psychologie: Teprve v letech dozrávání šlo pak spíše o to, přetavit vše do podoby „když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Mt 5,39). V tom mi taky pomohla pozdější zkušenost s psychologií, vzít to tak, že jsem si řekl: „Ona se asi nemohla chovat jinak, protože takhle byla vychovaná. Neber to osobně, ukaž jí svým praktickým chováním, co je křesťanský postoj.“ Ne oko za oko, ránu za ránu. Neopětovat zlo zlem. Ale to je dost těžké. S tím u sebe nejsem dosud hotov, je to celoživotní záležitost. A ještě později, studiem, duchovní a životní zkušenosti jsem objevoval a stále přicházím na to, abych, aniž bych byl slepý k objektivním slabinám druhých, vědomě a přednostně u nich uměl zahlídat a probouzet pozitivní stránky.

Častokrát si vybavuji příběh z Ovidiových Proměn o kyperském sochaři jménem Pygmalion. Ze slonoviny vyřezal sochu překrásné dívky, k níž zahořel láskou tak silnou, že bohyně Venuše jí vdechla život. Stalo se to praobrazem zkušenosti potvrzované moderní psychologií (Pygmalionský efekt či sebepotvrzující proroctví), že naše očekávání promítané do druhých přispívá k jejich proměně – k dobrému a bohužel leckdy i k zlému („z něho nic nebude, ten roste pro šibenici!“)

V té době už jste přece jen bral rozum. Jak jste prožíval hrůznou dobu politických procesů?

Když tohle období přišlo, měli jsme uši u rádia, které všechny procesy vysílalo. Byly to hodně bolestné zážitky, působilo to na mě hrozně. Otec měl totiž mezi mnoha souzenými kněžími přátele a s matkou kolikrát i plakali. Vše bylo spojeno i s ohrožením: Kdy přijde řada na nás? Otec se totiž mezitím stal františkánským terciářem a v církvi byl docela aktivní. Byl na nějakých výsleších a až do šedesátých let jsme byli stále pod nějakou kuratelou. Vadilo, že rodina žije ve vědomém křesťanství a my děti jsme v něm vychováváni. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kteří se báli.

Rozebírali s vámi rodiče tehdejší dobu? Co je komunismus zač?

Dělali tak našemu věku přiměřeným způsobem, jejich postoj byl ale nám dětem naprosto jasný a jednoznačný. Pamatuji si, že otec mi jako dítěti vysvětloval podstatu socialismu přirovnáním o jeho dvojí podobě. Že je ateistický, materialistický a křesťanský. Křesťanský říká: bratře, co je moje, je i tvoje. A dává. Ten druhý říká, soudruhu, co je tvoje, je moje. A jenom bere. Prostě takovéto krátké myšlenky mi předestíral.

 

 Z knihy:

Náhled

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Související články