Ježíš se nechal pokřtít se od Jana. Když vystupoval z řeky na břeh, spatřil, jak se nad ním otevřelo nebe a jak na něho z otevřeného nebe sestupuje Boží Duch jako holubice. Z nebeských výšin se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn. V tobě jsem si zalíbil!“ Holubice znamenala ve starém Orientu posla lásky toho či onoho božstva. V tomto úryvku o Ježíšově křtu tedy přirovnání k holubici znamená Boží „vyznání lásky“. Ještě dnes můžeme v mnoha kostelech vidět Ducha Svatého v podobě holubice – jsou to „Boží vyznání lásky“ také nám a našemu světu. více

Mnozí lidé dobře znají strach z budoucnosti nebo dokonce pocit hořkosti plynoucí z myšlenky, že žijí v nedostatku. Může však existovat i hořkost ze života jako takového. Cítím se znevýhodněn. Jiní se mají lépe než já, jsou úspěšnější. Všechno se jim daří, zatímco u mě je toho tolik na levačku. více

Když chtěli mudrci z Východu pozdravit novorozeného židovského krále,
museli jistě překonat řadu protivenství, než se vydali na cestu, aby ho vyhledali.
Rozhodli se však postupovat důsledně podle svého plánu.
Hledat Boha je dobrodružství.
Nikdo předem neví,
kudy povede
cesta.
více

V Jeruzalémě se o ničem jiném nehovořilo:
„Prý se narodil židovský král…“
„A kdo to říká?“
„Přijeli nějací mudrci z východu, pohané, milovníci hvězd.“ V chrámu si to šeptali kněží a obchodníci, rabíni pátrali ve svých knihách a hledali stopu, která by jim pomohla najít ono dítě, pastýři se svými stády roznášeli zprávu v sousedních národech, vždy nedůvěřiví rolníci se dívali úkosem na nebe, zdali tam i oni náhodou nespatří hvězdu, a dokonce i celníci zapomněli na chvíli na svou práci výběrčích, aby se poptali, kdo může být onen tak obávaný a očekávaný král. více

Alžběta Anna Setonová (1774–1821), žena námořního obchodníka z New Yorku, zůstala po smrti manžela bez peněz a s pěti dětmi. Byla praktikující členkou episkopální církve, avšak doba smutku, kterou strávila v Itálii, ji přivedla k přestoupení do katolické církve, a to i přes určitý odpor společnosti. Její životní příběh a založení učitelského řádu Milosrdných sester sv. Josefa i jeho rozšíření je pozoruhodným příkladem osobního povolání, které bylo realizováno na správném místě a ve správný čas. více

Najít si čas na Boha a na sebe
Pro většinu pracujících lidí je čas mimořádně vzácný. Navzdory opěvovanému růstu produktivity práce i vynikající technice (pamatujete si ještě, jak se říkalo, že výpočetní technika povede k čtyřdennímu pracovnímu týdnu?) množství času, které firmy nutí své zaměstnance pracovat, jen roste. Obchody otevřené 24 hodin denně, finanční zpravodajství 24 hodin denně, nepřetržitý přístup k e-mailům, užívání mobilů a notebooků, to vše se přenáší do práce trvající 24 hodin denně. Menší jistota ohledně pracovních míst a větší počet domácností, v nichž pracují oba partneři, znamená více stresu a méně času pro manželské páry a jejich rodičovské povinnosti. více

Když Bůh přišel na svět, nepočínal si jako diplomat.
Mocné a urozené lidi, ba ani kněze o svém příchodu neuvědomil.
Správným hierarchickým postupem se nezabýval.
Žádná tisková konference, na níž by byla ta senzace oznámena, se nekonala.
více

(vyprávění jednoho přítele) Onehdy za mnou přišli skauti a nabízeli, jestli bych si nechtěl od nich zapálit svíčku. Procházeli město. Rozdávali betlémské světlo. Bylo to malí chlapci. A já je nechtěl zklamat. Došel jsem pro svíčku a zapálil ji od jejich plamínku. Neměl jsem s tím světlem nic v úmyslu, jenom jsem nechtěl děti zklamat. Svíčka mi svítila v pracovně na stole. Plamínek se zachvíval u pootevřeného okna. Myslel jsem, až svíčka dohoří, odnesu svícen. A nebudu se už o ten vánoční zvyk starat. Přece nejsem dítě, abych si hrál s betlémským světlem. Betlém už také o Vánocích nestavím po tolik let… Jenže pak mne něco napadlo. více

Na počátku si Bůh chtěl postavit betlém, a tak stvořil vesmír, aby měl čím ozdobit jesličky. Nejprve vymyslel čas a rozdělil ho na měsíce, týdny a dny. Dny vznikaly milióny let, které jsou pro Boha jako mžik. A pak se pustil do práce. více

Dokud je ještě čas.
Ještě jsme spolu.
Ještě můžeme někomu podat ruku.
JEŠTĚ.
Není to krásné heslo, jaké si můžeme připomínat: "JEŠTĚ?" více

Vánoce jsou pro nás záminka.
Záminka pro poetické výlevy (pochybné kvality),
příležitost k tomu, abychom se zas jednou předvedli
jako ti správní křesťané, kteří pomáhají chudým
a dokonce pro ně v rámci dobročinnosti nachystají štědrovečerní večeři. více

Svatý Jan od Kříže, obecně známý jako „mystický učitel“, se narodil roku 1542 ve Fontiveros, malém kastilském městečku. Už něžný lidský příběh jeho rodičů byl pro Jana téměř předpovědí: tatínek, Gonzalo de Yepes, ze šlechtického toledského rodu, se oženil proti vůli svých bohatých příbuzných s Kateřinou Alvarezovou, chudou tkadlenou, do níž se zamiloval. více

Jan od Kříže jednou napsal:
„Kristus je cesta, a tato cesta je umírání.
V okamžiku své smrti byl i on zdeptán na duši,
zcela bez útěchy a pomoci.“
A i takový osud potkal Jana od Kříže,
který zemřel v opuštěnosti a odmítnutí 14.12.1591...
více

Týdny a měsíce utíkaly. Přišly vánoční svátky roku 1944. Vězni si na blocích nazdobili větvičky a koledou si připomněli narození Páně. Bohuslav na svém bloku vedl tichou modlitbu. Nikdo z vězňů nechtěl zbytečně dráždit SS. Tyhle Vánoce byly nadějí, že ty příští již každý z nich prožije doma se svými blízkými. Situace v táboře se však neustále zhoršovala. Vězně trápily hlad a tyfus. více

Je zřejmé, že lidem, kteří řeší obtíže ve svém manželství, mnoho nepomohou úvahy o tom, co a jak měli dříve dělat lépe. Přesto může být užitečné podívat se i do minulosti a identifikovat případné chyby, které život v manželství nadále ovlivňují. Ne proto, aby se na ně člověk vymlouval nebo někoho obviňoval, ale aby manželé hledali, jak vliv těchto chyb v přítomnosti co nejúčinněji odstranit. více

Od dětství mám v oblibě postavu Mikuláše a veškerou tu atmosféru kolem jeho svátku (tedy až na strašení čertem, které jsem vždy pokládal za nefér). Rád vzpomínám na chladné a typicky prosincově tmavé večery, kdy se za zvuku zvonků na pozadí setmělých ulic rojí světlé postavy symbolizující člověka, který dokázal být nezištně dobrý. více

Mikuláš, světec patřící k těm z křesťanského prostředí nejznámějším, se narodil kolem roku 260 v Patrasu v Malé Asii (dnešní jižní Turecko). Kolem roku 300 lid v Myře sám zvolil Mikuláše svým biskupem. Velmi pravděpodobnou příčinou biskupské volby z nadšení lidu byla pověst světce lásky. více

Poslední kniha Bible Zjevení Janovo končí slovy: „A Duch i nevěsta praví: ‘Přijď!’ A kdokoliv to slyší, ať řekne: ‘Přijď!’ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (...) Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‘Ano, přijdu brzo.’ Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi“ (Zj 22,17.20-21). Tento eschatologický text čteme obvykle v adventu a týká se paruzie – druhého Kristova příchodu. Ale nevnímejme paruzii jenom jako něco budoucího, ale hlavně přítomného. více

Advent je opět tady.
Jak jej prožít nějak smysluplně, plodně?
Nabízíme vám zvukový záznam pořadu TV Noe,
se kterým lze dobře využít chvíle
při práci, žehlení, pečení, řízení, běhání...
více

Přijímejme okolnosti, ve kterých se nacházíte! Apoštol Pavel říká: Jsem zvyklý jíst dobré jídlo zrovna tak jako špatné. Jsem zvyklý snášet zimu i vedro. Jsem zvyklý být přijímaný i nepřijímaný. Jsem zvyklý žít v jakýchkoli podmínkách… To je charakterní muž. Tento přístup svědčí o umění přijímat nesnáze. více

Poslední neděli liturgického roku slavíme svátek Ježíše Krista, Krále celého stvoření. Vyvstává otázka, jak je to s Ježíšovou královskou důstojností. – Jedná se o důstojnost toho, kdo až do konce miluje, odpouští, usiluje o společenství s lidmi, kteří jsou jeho bratřími. Je to panování toho, kdo kraluje „ze dřeva“, jak s oblibou říkávali církevní otcové. Nezapomínejme na to, že až když visel na kříži, byl nad jeho hlavu zavěšen nápis „židovský král“. více

Víte, kam vzal Ježíš ze všeho nejdřív své učedníky? Na svatbu v Káně! Proč? Protože „Boží království je podobné svatební hostině.“ Každý z nás je pozván ke svatební hostině. více

V mladém věku jsem si uvědomil sílu osobního setkání. Když mi byly čtyři roky, věřil jsem na Santa Clause. Nechápal jsem, jak je to možné, že Santa je v bance a další je na rohu ulice a jiný v obchodním domě. Řekli mi, že ti všichni jsou Santovi pomocníci a že pravý Santa je v New Yorku v obchodním domě Altman. Přišel den, kdy jsme s otcem a se sestrou nasedli do vlaku a jeli do města. S otcem jsme šli do jeho kanceláře a potom jsme se setkali s tím pravým Santou. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Ještě než jsme se k němu přiblížili, podíval se na nás a řekl: „Neale a Rito, pojďte sem.“ Posadil si nás na kolena. Nepamatuji si už nic jiného než to, že jsem přijel domů a řekl: „Mami! Santa věděl, jak se jmenuji!“ O několik let později jsem si uvědomil, že to můj otec předem připravil.
Ale nyní vím o něčem mnohem lepším: všemohoucí Bůh, Stvořitel celého vesmíru, ten, který stvořil hvězdy na obloze a může spočítat každé zrnko prachu v mé matraci, zná mé jméno. více

Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen úžasný listopadový obrat. Současná situace našeho národa mne ale však skličuje. více

Princezna Anežka odešla z královského paláce,
aby mohla pomáhat nemocným, chudým a potřebným lidem.
Protože poznala, že jí k tomu volal Bůh i její srdce.
více

Česká princezna Anežka Přemyslovna je naprosto mimořádným zjevem v duchovních i kulturních dějinách naší země. Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I., její matkou byla Konstancie, dcera uherského krále Bély III. Když byly Anežce pouhé tři roky, byla poslána se svou starší sestrou Annou do polské Třebnice. Obě byly zasnoubeny synům slezského knížete Jindřicha Bradatého a svaté Hedviky, a proto byly poslány na vychování do tamního kláštera cisterciaček, který svatá Hedvika založila. více

Svatý Martin se narodil pohanským rodičům roku 316, nebo 317 v panonské Sabarii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Své dětství prožil v Pavii (dříve Ticinum) patrně proto, že jeho otec tribun tam byl se svou posádkou přemístěn. V Pavii zrál jeho smysl pro víru. Přes odpor rodičů byl ve dvanácti letech přijat do katechumenátu, ale až po šesti letech mohl přijmout křest. Navíc byl v patnácti letech přinucen narukovat. Stal se důstojníkem jízdní stráže a brzy si získal oblibu a úctu u vojáků. Známou se stala příhoda ze zimy roku 334. Tehdy se Martin před branami města Amiens rozdělil se žebrákem o svůj plášť. Poté měl vidění, v němž se mu Kristus zjevil oděný do toho kusu pláště, kterým podaroval chudáka v Amiens. Pro Martina to bylo znamení, aby přestal být císařským vojákem a stal se vojákem Kristovým. Než se tak stalo, uběhla spousta let. Martin opustil vojenskou službu až roku 356. více

Dne 9. listopadu 1906 zemřela na Karmelu sv. Josefa v Dijonu ve Francii mladá karmelitka Elisabeth de la Trinité (Alžběta od Nejsvětější Trojice). Bylo jí 26 let a strávila na Karmelu pět let a tři měsíce. 25. listopadu byla 1984 blahořečena Janem Pavlem II. Sv. otec tehdy řekl: "V blahoslavené Alžbětě nám září nové světlo, v ní nalézáme nové bezpečné a jisté vedení." Alžběta od Trojice přinesla několik zásadních a svěžích pohledů pro život z křesťanské víry. Svatořečena byla 16.10.2016. více

„ …Jako miliardář bych na smrtelné posteli zjistil,
že je to všechno na „prd“.
Narodil jsem se, abych umřel…
Co je tohle za kravinu?
Tohle dokážeme prolomit jedině skrze Kristovu cestu…“
Přinášíme vám zajímavé myšlenky o smrti z knižního rozhovoru s oblíbeným P. Josefem Mixou, který zemřel 27. října 2019 v Karlových Varech. více

V roce 1950 - po zatčení Felixe Davídka a uzavření starobrněnského kláštera P. Bohuslav Burian pochopil, že musí pryč z téhle země. Zde mu hrozilo jediné: vězení. V dubnu byl navíc zatčen farář ze sousední farnosti v Prušánkách. Věděl, že je jen otázka času, kdy přijde na řadu. I on byl trnem v oku místním funkcionářům KSČ. Chtěli se ho zbavit, byl nežádoucím knězem. Pochopil, že ten, kdo není loajální vůči novým pořádkům, musí být odstraněn. Modlil se a přemýšlel, co dál. Cítil, že Bůh ho volá, a tak se rozhodl. Odejde do emigrace. více

Když přemýšlím o tom, jaký by mohl být onen svět, obracím se pomocí analogie k úžasné ukázce Božího milosrdenství v podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15,11–24). Máme tu židovského chlapce, který spáchá dva z nejhorších možných hříchů – prohýří otcovo dědictví a je na tom tak bídně, že by vzal zavděk i jídlem pro vepře. Pak se rozhodne jít domů a usmířit se s otcem. Myslím, že tak bude vypadat smrt, poslední cesta, pro každého z nás. Tuto představu výstižně evokuje poslední svaté přijímání podávané umírajícím, které nazýváme viaticum, což doslova znamená pokrm na cestu. V našem příběhu zatím otec den co den vyhlíží a čeká na jakékoli znamení, že se jeho syn vrací. Stojí za povšimnutí, že otec se nevydává vstříc synovi proto, aby ho vzal něčím po hlavě a pak ho odtáhl domů. Syn se musí sám vydat na cestu domů. Podobně se na ni vydáme my, až budeme umírat. více

Příběh má všechny znaky dobře vymyšleného thrilleru, jen s tím rozdílem, že není vymyšlený: Jde o skutečné postavy a události z doby druhé světové války. Příběh monsignora O’Flahertyho (* 28. února 1898 + 30. října 1963) je natolik dramatický, že v roce 1983 byl podle knihy Šarlatový a černý natočen slavný film s Gregory Peckem v hlavní roli. více

Bohuslava čekala cesta do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na jaře 1945 byli namačkáni do velkých uhelných vagonů, a to vždy po stovce. Bylo to nelidské a kruté. Většina vězňů se již chovala úplně apaticky. Když se vlak dal pohybu, začalo pršet. Každý se snažil si sednout či lehnout. Bohuslav zůstal stát. Sepjal ruce a modlil se. Déšť smáčel jeho vychrtlé tělo. Prosil o milost a o sílu tohle vše vydržet. Prosil za své spoluvězně a odpuštění pro ty, co s nimi takhle jednali. Strastiplná pouť po nacistických lágrech pokračovala dál. více

Když Bohuslav dorazil do Osvětimi, pochopil, že nastal každodenní boj o přežití. V táboře panoval tzv. Eickův táborový řád, pojmenovaný po jeho autorovi, veliteli prvního nacistického tábora u bavorského městečka Dachau. Jeho podstatou byla soustavná terorizace vězňů a snaha o jejich co nejdůkladnější ponížení. Dachau se stalo školou příslušníků SS – organizace, která pod vedením Heinricha Himmlera převzala nad všemi koncentračními tábory správu a podílela se i na šoá. Pro správu táborů byly vyčleněny zvlášť brutální jednotky SS-Totenkopf. více

Poslední císař rakouský, král český a uherský... Karel (celým křestním jménem: Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria). Ve svém dětství žil nějaký čas v Brně, část svého vzdělání získal m.j. i v Praze, na vojně byl ve Staré Boleslavi a svou budocí manželku potkal ve Františkových Lázních... více

Rodina je prostředím, ve kterém se formují děti, tedy následující generace. Bez přehánění lze říci, že je ve hře kvalita lidské společnosti v následujících desetiletích. Proto je nutné rodiny podporovat.
Řekneme-li dnes ve veřejné diskusi slovo „rodina“, nemůžeme už jednoduše předpokládat obecnou nepsanou shodu v tom, co tím myslíme, ale je třeba definovat, z jakého chápání vycházíme. Za rodinu je dnes v naší civilizaci považováno a prohlašováno kde co, ne jen stabilní svazek muže a ženy. Všeobecný konsensus nemůžeme předpokládat ani v běžném hodnocení toho, co je „normální“, „morální“ nebo třeba únosné... více

Terezie od Ježíše, příjmením de Cepeda y Ahumada, se narodila v Avile ve Španělsku roku 1515 a zemřela roku 1582 v Alba de Tormes. Je všeobecně uznávána jako učitelka duchovního života. Byla první ženou v dějinách, jíž byl přiznán titul církevní učitelky (papežem Pavlem VI. dne 27. září roku 1970; jen o pár dní později bylo stejné uznání vysloveno svaté Kateřině Sienské a roku 1997 svaté Terezii z Lisieux). více

P. Bohuslav Burian – brněnský kněz – prožil strhující životní příběh. Proslul tím, že převáděl přes hranice pronásledované, utekl nacistům z pochodu smrti a komunistům z leopoldovské pevnosti. Celý život vzdoroval nenávisti a ukazoval lidem cestu ke svobodě i k Bohu. Neustále zářil vtipem a s neuvěřitelnou energií se věnoval práci s lidmi na okraji společnosti. více

Faustina Kowalská je zvěstovatelkou Božího milosrdenství. Její poselství dalo vzniknout duchovnímu hnutí úcty k Božímu milosrdenství zrovna uprostřed nejméně milosrdných událostí v dějinách – mezi dvěma světovými válkami. více

Celý Františkův život byl jedním velkolepým zpěvem lásky. Láska vedla Františka k mystickému sjednocení s Ukřižovaným, láska ho přiváděla k úžasu nad slávou Vzkříšeného. Kdo dokáže změřit nebo popsat hlubinu mystické lásky, která je vždy táž, a přece pokaždé zcela původní a nová? Plody této lásky ve Františkových následovnících nás vedou k tomu, abychom vzdávali díky Bohu za Františkův život, více

Čím v manželství nic neztratíte, ale můžete tím jen získat? Vyjádřit vděčnost a poděkovat i za maličkosti, například za to, že ten druhý nezapomněl koupit zubní pastu, je nesmírně důležité! Vědomé rozhodnutí být ke druhému laskavý a pozorný dovoluje vaší lásce stále růst. Jen pomyslete na ty desítky každodenně prokazovaných malých pozorností, na tyto zázraky života ve dvou, které tak často podceňujeme. Květinám v zahradě vašeho páru poskytují každodenní závlahu především ony. více

Zamilovanost, to jsou nové, silné emoce, jiskření a vzájemná chemie, ale milovat, to je vědomá volba, která ze zamilovanosti vyplývá a vede nás k rozhodnutí, že „právě s tebou toužím prožít celý život“. Na počátku vztahu, existuje jen romantika. Časem se však začnou objevovat drobné rozmíšky a konflikty. Opravdu je s láskou konec? Možná to nechceme přiznat ani sami sobě, ale už si nejsme tak blízko jako dřív. Začínáme si uvědomovat, že ten druhý se od nás vlastně hodně liší! více

Noviny The Sunday Telegraph zveřejnily 9. února 1997 celostránkový článek s titulkem „Církev na kolenou“. Jeho obsahem byla chmurná zpráva o poklesu počtu účastníků bohoslužeb a podobně. Když jsem text uviděl, okamžitě mě napadlo: „To přece není problém, to je řešení: církev na kolenou!“ více

Jednou z definujících charakteristik církve je ve Skutcích apoštolů odkázanost na modlitbu: v celé knize o tom najdeme šestadvacet přímých zmínek. Je zřejmé, že prvotní církev byla modlitbou zaujatá. více

Antoinetta byla dívka ze Sicílie a moc si přála jet do Spojených států pracovat jako tlumočnice. V jejím úmyslu jsem ji nepodporoval, spíš jsem jí říkával: „Myslíš, že je v Americe ráj?“ Jednoho dne jsme se modlili za její budoucnost a otevřeli Bibli v naději, že Pán vnese do celé záležitosti světlo. Úryvek, na který nám padl zrak, byl o ztroskotání sv. Pavla na Maltě. Antoinetta hned zareagovala: „Nechci jet na Maltu, ale do Ameriky.“ Stále o tom snila, až se nakonec rozhodla kontaktovat americké velvyslanectví v Římě a zjistit, zda by jí nemohli pomoci. Odpověď ji překvapila. Americký velvyslanec na Maltě, jistý pan Paolino, je prý sicilského původu – a on a jeho manželka hledají opatrovnici pro své dvě děti. Antoinetta nabídku přijala a… nakonec se ocitla na Maltě. Ale... více

Aby byla modlitba účinná, neobejde se bez pokání. Když Ježíš učil své učedníky, jak se mají modlit, vložil do modlitby také tato slova: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). A bezprostředně po skončení modlitby pokračoval těmito slovy: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (v. 14–15). více

Svatá země mě vždy fascinovala. Mnohokrát jsem vedl skupinu poutníků na místa, kde žil náš Pána Ježíš Kristus, a vždycky jsem se snažil, aby měli z konkrétního místa opravdový zážitek. Ke zvlášť silným zážitkům patří hodinová adorace potmě u getsemanské skály v prázdné bazilice Národů, uzavřené pro ostatní poutníky. více

Tak asi jako každý jiný křesťan, kterého znám, jsem si i já vždycky myslel, že modlitba je sice možná dobrý nápad, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, jak moc toho na ní závisí. Podobně jako vzduch, který dýcháme, ji dlouho pokládáme za samozřejmost, ale její účinky se projevují v každé oblasti našeho života. více

Když jsem byl administrátorem farnosti sv. Pavla na Maltě, měl jsem ve zvyku brát své farníky služební cesty do zahraničí. Bylo to v červnu 1986, doprovázel jsem tehdy šestnáct osob na setkání s charismatickým společenstvím v Holandsku. Setkání se mělo konat v Rixtonu, na hradě Croyanne. více

Předání Ducha Božího ve Starém Zákoně vyjadřovalo gesto pomazání olejem na hlavě. Olejem byli pomazáváni ti, kdo měli sloužit lidu nikoli ze svých sil, ale z moci Boží: králové, kněží a proroci. Slovo Mesiáš neboli Kristus znamená pomazaný. Křesťané, to znamená „Kristovci“, jsou tedy ti pomazaní. Nejen král z pohádek je „hlava mazaná“ – je to každý křesťan. Biřmování se proto udílí vzkládáním rukou a současně pomazáním posvěceným olejem na čele. více