Alice: O životě po smrti jsem vždy pochybovala. Jak si můžeme být jistí, že jednou, až zemřeme, budeme navěky žít? Tato věc mě stále znepokojuje!

Ježíš: Když Bůh stvořil člověka, učinil ho odlišného od ostatních živočichů. Co se týče těla, rozdíl je malý. Na chvilku však nechme stranou problém evoluce a humanizace, tedy polidšťování. Skutečný rozdíl spočívá v tomto: smrt zvířete znamená jeho úplný konec, zatímco u člověka to neplatí! Když zemře člověk, zemře jen jeho tělo, ale ne duch. Jeho život pokračuje navěky. více

Když přemýšlím o tom, jaký by mohl být onen svět, obracím se pomocí analogie k úžasné ukázce Božího milosrdenství v podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15,11–24). Máme tu židovského chlapce, který spáchá dva z nejhorších možných hříchů – prohýří otcovo dědictví a je na tom tak bídně, že by vzal zavděk i jídlem pro vepře. Pak se rozhodne jít domů a usmířit se s otcem. Myslím, že tak bude vypadat smrt, poslední cesta, pro každého z nás. více

Příběh má všechny znaky dobře vymyšleného thrilleru, jen s tím rozdílem, že není vymyšlený: Jde o skutečné postavy a události z doby druhé světové války. Příběh monsignora O’Flahertyho (* 28. února 1898 + 30. října 1963) je natolik dramatický, že v roce 1983 byl podle knihy Šarlatový a černý natočen slavný film s Gregory Peckem v hlavní roli. více

Zlato a stříbro necháme ležet, když nám Nejvyšší poručí odejít k sobě.
Po smrti si člověk s sebou nic nevezme.

Černá nevyjde nikdy z módy.
Narážka na skutečnost, že nás neustále potkávají smutné události, při nichž se nosí černé oblečení.

Není dobré ptát se Boha na závažnou otázku, řekne totiž: Chceš-li znát odpověď, přijď ke mně.
Po smrti bude všechno jasné. více

Antonín byl přesvědčen, že pro správného kazatele je nutné, aby hovořil odvážně a energicky. Odvaha nedovolí kazateli kličkovat a vyhýbat se ožehavým tématům. V jeho dílech můžeme číst také následující slova: „Kazatel nesmí šetřit nikoho ani z ohleduplnosti, ani ze strachu, ani z úcty, ani z ostychu.“ Antonín to nejen tvrdil, ale také důsledně aplikoval, když stál na kazatelně. více

Poslední císař rakouský, král český a uherský... Karel (celým křestním jménem: Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria). Ve svém dětství žil nějaký čas v Brně, část svého vzdělání získal m.j. i v Praze, na vojně byl ve Staré Boleslavi a svou budocí manželku potkal ve Františkových Lázních... více

Franz Jägerstätter nám před svou popravou vzkazuje:
„… Podle lidského rozumu a citu si myslíme,
že by se nám zřejmě ulevilo,
kdybychom se při některých příležitostech mohli trochu pomstít...
Nechová-li člověk vůči nikomu myšlenky na pomstu
a dokáže-li odpustit opravdu všem,
i když po něm tu a tam šlehnou tvrdým slovem,
srdce si uchová pokoj.
Je vůbec na světě něco krásnějšího než pokoj…?“
více

Terezie od Ježíše, příjmením de Cepeda y Ahumada, se narodila v Avile ve Španělsku roku 1515 a zemřela roku 1582 v Alba de Tormes. Je všeobecně uznávána jako učitelka duchovního života. Byla první ženou v dějinách, jíž byl přiznán titul církevní učitelky (papežem Pavlem VI. dne 27. září roku 1970; jen o pár dní později bylo stejné uznání vysloveno svaté Kateřině Sienské a roku 1997 svaté Terezii z Lisieux). více

„Nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. A člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých.“ (Bl. Franz Jägerstätter, popravený r. 1943) více

Často se modlíme k Marii,
ale zpravidla nás ani nenapadne,
že bychom se mohli modlit s Marií.
A přitom – bylo by velmi příjemné vstoupit
během modlitby do její přítomnosti.
Cítit ji u sebe, cítit, že se modlí s námi,
že s námi chválí Boha a děkuje mu.      
Její přítomnost bezesporu umocňuje naši modlitbu,
činí ji efektivnější. Co konkrétně to však znamená? více

Faustina Kowalská je zvěstovatelkou Božího milosrdenství. Její poselství dalo vzniknout duchovnímu hnutí úcty k Božímu milosrdenství zrovna uprostřed nejméně milosrdných událostí v dějinách – mezi dvěma světovými válkami. více

Celý Františkův život byl jedním velkolepým zpěvem lásky. Láska vedla Františka k mystickému sjednocení s Ukřižovaným, láska ho přiváděla k úžasu nad slávou Vzkříšeného. Kdo dokáže změřit nebo popsat hlubinu mystické lásky, která je vždy táž, a přece pokaždé zcela původní a nová? Plody této lásky ve Františkových následovnících nás vedou k tomu, abychom vzdávali díky Bohu za Františkův život, více

Božími anděly nazýváme duchovní bytosti, které slouží Bohu a následně lidem. Angelos (z řečtiny) znamená posel. Slovo „anděl“ je tedy názvem jejich služby. Jako služebníci Boží jsou stále v Boží přítomnosti, v Božím světle. více

Terezie Martinová - dívka z bohaté rodiny, která si může dopřát mnoho... Místo toho ale vstupuje do přísného kláštera. Bylo jí patnáct let. Vstoupila na Karmel a už nikdy klášter neopustila. Svůj život strávila na několika metrech čtverečních, a přesto se stala světovou patronkou misií. Neudělala nic oslnivého, a přesto se její autobiografie stala bestsellerem. Chtěla žít ve skrytosti, a přece ji v současnosti milují a vzývají miliony křesťanů. Její teologický, misionářský a duchovní vliv je obrovský. více

Svátek tří archandělů, který se slaví dne 29. září – spolu s památkou všech svatých andělů, připadající na den 2. října –, oslavuje anděly jako prostředníky mezi tajemným a vše převyšujícím Bohem na jedné straně a lidskými dějinami a lidskými životy na straně druhé. Díky andělům můžeme vidět a vnímat spásnou přítomnost věčného a nekonečného Boha mezi námi. více

Působení papeže Pavla VI. - Giovanni Battista Montiniho - se někdy jakoby ztrácí mezi dvěma velkými osobnostmi, jež udávaly tón na cestě katolické církve druhou polovinou dvacátého století. A to Janem XXIII. a hlavně Janem Pavlem II. Proto se na něj poněkud zapomíná, navzdory tomu, že Pavel VI. kormidloval odvážně navzdory křehké a subtilní fyzické konstituci lodičku sv. Petra ve složitých dobách velkých společenských otřesů a musel proplouvat mezi útesy složitých problémů a napětí uvnitř církve. více

Narozený u Svitav v německé enklávě,
jako kněz působil ve Zvonkové na Šumavě.
Za své protinacistické postoje byl poslán do Dachau,
kde v březnu 1945 zemřel při ošetřování ostatních spoluvězňů.
Za svou činnost získal přezdívku „Anděl z Dachau“. více

„Ve tvé duši jsou všechny roční doby, a raduji se z toho před Bohem. Občas prožíváš zimu jako čas velké neplodnosti, roztržitosti, znechucení a nudy, jindy zase úlevu máje s vůní svatých květů, občas zase žár touhy podobat se našemu dobrému Bohu. Zbývá už jen podzim, v němž, jak se ti zdá, nevidíš a neuvědomuješ si hojnost ovoce… Chtěla bys, aby se všechno odehrávalo na jaře a v létě, avšak, má nejmilovanější dcero, věnec vítězství získá ten, kdo statečně bojoval. více

Dvěma příhodám z dětství přičítal otec Pio vždycky zvláštní důležitost, proto se k nim často vracel se svými duchovními vůdci. K oběma došlo asi v jeho patnácti letech, krátce před rokem 1903, kdy vstoupil ke kapucínům. Obě příhody měly velký význam pro průběh otcova života. více

Maria drží v náruči Ježíšovo mrtvé tělo po sejmutí z kříže
a ukazuje nám ho, jako kdyby chtěla říct:
„Nebojte se k němu přiblížit.
Pohleďte na něho.
Zemřel, aby vykoupil váš strach, vaši úzkost,
vaši osamělost, váš pocit odmítnutí…“
více

Jedna moje známá přišla o dceru,
za velmi drastických okolností.
Statečně tomu čelí,
nachází oporu ve své víře
a ve své přirozené důstojnosti. více

Byl jsem svědkem toho, jak jedna maminka vysvětlovala svému dítěti, že kříž pravou rukou od čela k srdci a od levého ramene k pravému děláme proto, že Bůh je nahoře, dole, vlevo i vpravo. Je pravda, že Bůh je skutečně všude a obklopuje nás zezadu i zpředu (Žl 139). Ale to není důvod, proč děláme na začátku mše znamení kříže. více

Je velice důležité vrátit se k základům, znovu objevit, co je podstatné, skrze to, čeho se dotýkáme a co vidíme při slavení svátostí. Prosba svatého apoštola Tomáše (srov. Jan 20,25), tedy uvidět rány po hřebech v Ježíšově těle a dotknout se jich, je touha mít možnost se nějak „dotknout“ Boha, abychom v něj uvěřili. To, o co žádal svatý Tomáš, potřebujeme my všichni – vidět ho a dotknout se ho, abychom ho mohli poznat. Svátosti vycházejí tomuto lidskému požadavku vstříc. Svátosti, a zejména slavení eucharistie, jsou znamením Boží lásky, přednostními cestami k setkání s Bohem. (papež František) více

„Svatost není nic mimořádného, není jen pro vyvolené. Svatost je velmi prostý úkol pro každého z nás: vždy a všude s úsměvem přijmout Boha.“ To jsou slova matky Terezy z Kalkaty, jedné z největších osobností 20. století, kterou milovali a obdivovali nejen křesťané, ale i vyznavači jiných náboženství a bezvěrci. Cti oltáře se jí dostalo neuvěřitelně brzy: papež Jan Pavel II. ji blahořečil již dne 19. října roku 2003, tedy sotva šest let po její smrti. více

Víno v proměnách věků – Dvojí přístup k vínu v Bibli – Kdy je víno požehnáním a kdy prokletím?
S jistou nadsázkou lze říci, že národy se staly civilizovanými až tehdy, když se začaly zabývat pěstováním a výrobou vína. Vinná réva se na naší planetě objevila již v druhohorní křídě. Lidé ji začali využívat s neolitickou revolucí a přechodem na zemědělský styl života. Příběh vína sahá od Gruzie a Arménie přes Persii a Egypt faraonů, kde vinařské technologie dosahují svého vrcholu. Víno se šíří ve starověkém Řecku, kde bylo uctíváno jako dar boha Dionýsa, i v Římské říši, kde se výroba vína sofistikovanými metodami stává nedílnou součástí evropské civilizace. K tomu podstatně přispělo i křesťanství, které potřebuje víno pro bohoslužbu. více

Ó cesty plné zákrut!
Běda opovážlivé duši, která doufá,
že dosáhne něčeho lepšího,
když se od tebe vzdálí!
Převracej se dopředu,
na záda, na bok nebo na břicho,
všechno je tvrdé – a jen ty jsi odpočinutí.
A hle, ty jsi tady a osvobozuješ nás
od politováníhodných omylů
a uvádíš nás na svou cestu.
více

U Moniky – jako mladé dívky – se nepozorovaně objevila náklonnost k vínu. Když ji totiž rodiče poslali, aby nabrala ze sudu víno, ponořila do sudu nádobu na víno, ale než z ní přelila víno do láhve, trošičku z nádoby usrkla: víc zprvu vypít nesvedla, protože jí to nechutnalo. Ale když k té kapce přidávala den po dni kapky další, propadla tomuto návyku tak, že už byla schopná vypít pohárky plné vína až do dna. více

Můj Otče, odevzdávám se ti,
učiň se mnou, co se ti zalíbí.
Ať se mnou učiníš cokoliv,
děkuji ti za to.
Jsem připraven na všechno,
všechno přijímám.
více

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová.
Pozdě jsem si tě zamiloval.
A pohleď: tys byl uvnitř
a já venku a hledal jsem tě tam
a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil.
více

Byl jsem přesvědčen, že katolíci uctívají Marii tak, jako se my protestanti modlíme k Bohu. Na mnoha fotografiích lidé klečí před obrazem Marie nebo před její sochou či ikonou. Existuje nespočetné množství obsáhlých knih o Marii a desítky modlitebních knížek. Klasický protestantský názor, opírající se o biblický zákaz uctívání model, mariánskou úctu hodnotil jako formu modlářství. Otázky týkající se Marie mě znepokojovaly a instinktivně jsem je odsouval do pozadí. Nezastávala významné místo ani v mých kázáních, ani v životě. více

Maxmilián Maria Kolbe se narodil dne 8. ledna roku 1894 ve středním Polsku. Jeho rodiče byli textilní dělníci. V roce 1907 byl přijat do minoritského semináře ve Lvově, kde pokračoval ve studiích a dne 4. září roku 1910 vstoupil do noviciátu a přijal jméno Maxmilián. více

V pátek 17. června 1949, zaťukal na slavonickou faru tajný kurýr a předal faráři i kaplanovi oběžník v cyklostylové formě, tentokrát určený nejen kněžím, ale i věřícím. Vznikl na tajné poradě biskupů 15. června v Praze a byl tajně rozmnožován a šířen. Přinášel ve stručnější formě poselství pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky, který měl být přečten v neděli před hlavní slavností Božího Těla. Biskupové v něm zcela otevřeně vyjádřili znepokojení nad tím, že komunistický stát zasahuje do záležitostí církve, je vůči ní postupováno nepřátelsky a je jí nepravdivě dáváno za vinu ztroskotání jednání mezi státem a církví. Církevní hodnostáři odsoudili zastavení církevního tisku, Katolickou akci a připomenuli exkomunikaci všech, kteří se na ní podílejí. více

Edita Steinová se narodila dne 12. října roku 1891 ve Vratislavi (tehdy německá část Slezska) jako poslední z jedenácti dětí. Ten den byl židovský svátek Kippur, Den smíření. Jako dvouleté jí zemřel otec. Augusta Courantová, její matka, se jako biblická „žena statečná“ ujala zodpovědnosti za výchovu svých dětí. Byla velice zbožná a spolu s hmotným zajištěním se starala i o duchovní formaci svých dětí a správnou výchovu jejich svědomí. To vše ale nezabránilo Editě prožít v dospívání krizi víry a projít obdobím vnitřních zmatků a úzkostí. Rozhodla se být ateistkou, zároveň se však nevzdala hledání pravdy. více

Zeptal jsem se na svého Boha hmoty světa
a odpověděla mi: „Já nejsem Bůh – ale on mě stvořil.“
Zeptal jsem se země
a řekla: „Nejsem Bůh.“
A všechno, co je na zemi,
vyznalo totéž.
Zeptal jsem se moře a hlubin a hemžících se živočichů
a odpověděli: „Nejsme tvůj Bůh; hledej nad námi.“
Zeptal jsem se vzdušných vánků
a celý vzduch i se svými obyvateli pravil:
„Nejsem Bůh.“
více

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je jedním z pražských památných míst, jež je spojeno s velmi silným a dramatickým příběhem. Od svého vzniku je jakýmsi lakmusovým papírkem sporu o smysl českých dějin a duši českého národa.
Sloup Panny Marie je spojen s konkrétními událostmi 17. století: s některými bezprostředně, s jinými jako důsledek a projev směřování společnosti té doby. Právě záměna prvotního důvodu vzniku sloupu za jeho chápání jako pouhého symbolu směřování českých dějin po Bílé hoře je příčinou mnoha vášní kolem Mariánského sloupu. více

Vzájemná úcta v manželství
není nic strojeného.
Je nezbytná k tomu,
aby se člověk necítil v manželství
ponižovaný, zneuznaný nebo zanedbávaný.
Popřípadě vlastněný jako předmět.
více

Ve svém životě jsem upadal do trápení, zmatků a chyb,
protože všechny radosti, slávu a pravdu
jsem nehledal v Bohu.
Ale hledal jsem to vše v jeho tvorech,
i sám v sobě a v jiných lidech.
více

Neodpuštění v našem duchovním životě připomíná jízdu autem se zataženou ruční brzdou. Odráží se v kvalitě našich mezilidských vztahů, narušuje naši duševní stabilitu a rovněž ovoce našeho každodenního snažení je pak jakési jalové. Týká se všech lidí bez rozdílu, ať už jsou věřící, nebo nejsou. Problém je, že svět kolem nás dnes vytěsňuje pojmy jako vina nebo hřích. Naučili jsme se mluvit raději o pocitech viny, sebevýčitkách. Pojem hřích jsme nahradili slovem problém. Dnes nikdo nepomlouvá, nezávidí, nedělá rozbroje ve vztazích, nepodvádí – dnes má každý jen vztahový problém. A máme pocit, že kde není vina, tam není třeba žádat o odpuštění. více

Ještě i dnes - šestnáct staletí po svém vzniku (roku 398 po Kristu) - zůstávají Augustinova Vyznání bestsellerem. Je to kniha populární napříč dějinami. Nesmírnou popularitu tohoto spisu lze vysvětlovat tím, že se Augustinovi podařilo vyjevit ze svého nitra cosi velice lidského a známého každému čtenáři, který jen trochu reflektuje vlastní život, který kdy zatoužil po pravdě, po dobru, po kráse a po štěstí. A to je podle Augustina každý člověk. více

„Když večer za sebou zavřete dveře ordinace, všechno musíte nechat za nimi, nic si nesmíte v hlavě odnášet domů. Jen žádné emoce. Natož zaplakat si spolu s pacientem nebo s jeho rodinou. To by bylo hrubě neprofesionální.“
Tak nějak nás před padesáti lety vychovávali na lékařských fakultách psychologové. Dnes už to snad takhle neříkají.
Přesto je ve zdravotnictví stále ještě nezřídka možno zaslechnout direktivní povely typu: „Neplačte!“, nebo dokonce: „Nesmíte brečet!“
Proč by nemohli? A proč bychom nemohli za určitých okolností i my, kteří jsme u toho? více

Po pohřbu mojí maminky jsme se sešli s rodinou na pořádném obědě. Věřím, že to tak má být. Po důkladně prožitém smutku je potřeba se pořádně najíst a dát si sklenku dobrého vína. Zavzpomínat na to hezké, co jsme s nebožkou prožili, a navzájem se utěšit. Než nám přinesli jídlo a po jídle znovu jsme se různě přemísťovali a přesedávali si podle toho, kdo s kým si chtěl popovídat. Skoro všem, s nimiž jsem mohla mluvit, jsem zkoušela položit tu otázku: „Jaká vlastně maminka byla? Jak si ji pamatuješ?“ Toužila jsem zjistit, jestli můj obraz maminky, tak jak ho vykresluje moje paměť, se bude shodovat s tím jejich. Znali ji přece i z odlišných situací, než se to podařilo mně. více

Pokušení jsou jako bouře,
která nutí strom zapouštět kořeny
stále hlouběji do země.
Proto jsou pokušení výzvou,
abychom pevněji zakořenili v Bohu.
více

Maria je dar.
Když nám Ježíš dal z kříže téměř všechno – sílu,
Ducha, vlastní krev a energii,
ještě stále mu zůstávalo jedno: jeho matka.
Všimněte si však, že Janovi neřekl:
„Postarej se o mou matku“,
ale odevzdal mu ji se slovy:
„… Hle, tvá matka!“ (Jan 19,27).
více

Týden po narození našeho prvního dítěte jsem utekla. Během toho prvního týdne jsem spala pokaždé jen několik málo hodin a po zbytek času jsem kojila, s výjimkou jediné chvilky, kdy jsem s pocitem provinění nechala lehce spící dcerku na pět minut na naší posteli, abych se osprchovala, přičemž ona během těch pěti minut z postele sklouzla a křičela, běžela jsem k ní, sevřela jsem ji v náručí, vzlykala a bála jsem se, že má poškozený mozek. více

Byl jednou jeden farmář, který žil v horách. Byl to chudý muž, podobně jako ostatní farmáři, kteří žili v jeho sousedství. Ale díky houževnatosti a pracovitosti se mu podařilo koupit si koně. Radoval se z toho. Farmáři z okolí mu záviděli, ale přesto přišli a blahopřáli mu. Říkali mu: “Přejeme ti, abys měl s tímto koněm hodně štěstí.” Ale on odpověděl: “Štěstí, neštěstí, kdo ví, co z toho bude.” více

Kam nás Ježíš posílá?
Zde neexistují žádné hranice,
žádné meze: posílá nás ke všem lidem.
Evangelium je pro všechny,
a ne jenom pro některé.
Není jenom pro ty,
kdo se nám zdají bližší, chápavější, vstřícnější.
Je pro všechny. více

Někdy tě mohou pocity méněcennosti přivést do stavu,
že nechceš vidět své nedostatky a slabosti,
ale tím by ses mohl uzavírat růstu a zrání.
Dovol Bohu, ať tě miluje.
On tě miluje takového, jaký jsi,
váží si tě a má k tobě úctu,
a přitom ti také nabízí stále víc:
hlubší přátelství s ním,
více vnitřní síly,
větší pokoj a duchovní radost...
více

O Velikonocích znovu zazněl o slavnostní velikonoční noci zpěv „aleluja“, všeobecně známé hebrejské slovo, které znamená „chvalte Pána“. V době velikonoční se šíří toto pozvání ke chvále od úst k ústům, od srdce k srdci. Hlaholí na základě zcela nové události: Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. více

Aby Ježíš naplno zakusil, co je to lidská přirozenost, vede ho Duch svatý na samou hranici jeho lidské křehkosti. Už čtyřicet dnů žije ve vyprahlé poušti a hledá stín v puklinách judských hor. Ticho a samota, které dřív tak rád vyhledával, jsou teď k nevydržení. A hlavně: kolem stále krouží věčný Nepřítel. Ježíš ho vždy zahlédne někde v dálce a pak mu zas na nějaký čas zmizí z očí.

Satan se ještě neodvážil postavit se mu čelem, ale už dlouho čeká, až přijde jeho čas...

Na počátku, když Všemohoucí stvořil Adama a Evu, se satan rozzuřil. On, čistý duch, strašně žárlil a nechápal, jak mohl Bůh stvořit muže a ženu ke svému obrazu. Rychle se však vzpamatoval a Nejvyššímu se pomstil. K pádu prvních lidí stačilo vychytralé pokušení. více

Josef vyčerpaně odložil sekeru a syn, který v rohu dílny přitesával kmeny, svou práci také přerušil. Hřbetem ruky si přejel přes obočí, aby z něj setřel pot. "Ježíši, proč se nechceš oženit?" unaveně se zeptal Josef. "Je ti dvacet. S tou rodinou se přátelíme už léta. A starý Eleazar za mnou zase včera byl..."

Zdálo se, že mladý muž neví, co na to odpovědět.

"Tati, já nemůžu."

"Ale proč, prosím tě? Všichni muží tvého věku se žení. V synagoze mě nedávno znova vyčítali, že u tebe nemám žádnou autoritu!"

"Tati, vždyť víš, že já jsem jiný než ostatní."

"Tak to vím až moc dobře!"

Josef si povzdechl. Zaplavily ho vzpomínky na dobu, kdy mu tenhle Ježíš vstoupil do života... více