Jorge Mario Bergoglio se narodil 17. prosince 1936 v argentinském Buenos Aires. Otec pracoval na železnici, matka zůstala v domácnosti, celkem měli pět dětí. Jorge vystudoval střední průmyslovou školu chemickou. V jedenadvaceti letech se rozhodl pro kněžství a 11. března 1958 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova (jezuité). Noviciát prožil v Chile, licenciát (doktorát) z filozofie obdržel na koleji sv. Josefa v San Miguel. Poté učil literaturu a psychologii na koleji Panny Marie Neposkvrněné v Santa Fé a na koleji Nejsvětějšího Spasitele v Buenos Aires. Kromě španělštiny mluví italsky a německy. více

„Breviář? To já neumím, to je moc složité!“ odmítají někteří lidé denní modlitbu církve. Knižní cihlička s více než dvěma tisíci stránek a osmi šňůrkami, z níž navíc vypadávají nejrůznější kartičky, to může opravdu někoho vylekat. Naopak dobrodružnější povahy může labyrint textů a rubrik nalákat, aby se pustily do hledání cesty, na jejímž konci je čeká sjednocení s modlící se církví. více

V dobách krizí, katastrof a strádání
se můžeme rozhodnout projevovat laskavost.
Ti, kdo tak činí, se stávají zářícími hvězdami ve tmě.
více

Všichni dobře známe strach z budoucnosti.
Máme strach, zda dokážeme vyjít s penězi
a zda jsme se dostatečně zabezpečili na stáří.
Co když skončíme odkázáni na druhé?
Strachujeme se o budoucnost.
více

Myšlenky k biblickým textům 2. neděle postní více

Biblická kniha Jób je navzdory své starobylosti kniha velmi aktuální. Je plná úzkosti, záhad, napětí a rozporů a jedinečným způsobem nás uvádí do snad nejstaršího problému, kterému člověk čelí – problému krize naděje. více

Je mi blízký svatý Petr, který byl nadšený pro Krista, zbrklý, někdy myslel rukama. Byl to normální prostý člověk. Pomáhá mi to bojovat se svými chybami a uvědomovat si, že i přes své nedostatky můžu být prospěšný. více

Zamyšlení nad biblickými texty 1. neděle postní (cyklus B). více

Postní doba nás povzbuzuje, abychom nechali svůj život prostoupit slovem Božím a poznali základní pravdu, tedy kdo jsme, odkud přicházíme a kam máme směřovat, která cesta je správná a po které se máme v životě dát. více

O Popeleční středě
překračujeme práh postní doby,
čtyřicetidenního období,
které prožíváme v duchu obrácení a návratu k Bohu.
více

Život ve dvou přináší plno radostí, ale jeho součástí je i práce na sobě, vnitřní putování a posilování ale srdce. Jsou v něm klidná období, v nichž můžeme načerpat nové síly, ale i bouřky, které se žádnému páru nevyhnou. Na začátku vztahu máme dojem, že se doplňujeme, že na všechno nahlížíme stejně. Nedokážeme si představit, že bychom mohli žít jeden bez druhého, a zdá se nám, že se známe odjakživa… Postupem času se však toto silné vzájemné spojení proměňuje, stává se realističtějším a objevují se první trhliny. To, co se nám na druhém tolik líbilo, nás teď často nejvíc rozčiluje. Jste zkrátka odlišní a to vám může občas připadat skoro děsivé. více

Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil mučednickou smrt stětím. Svatopisci obvykle určují jeho úmrtí do roku 273. Prameny, které uvádějí tohoto světce, jsou různé. Nejstarším je Jeronýmské martyrologium (seznam svátků jednotlivých mučedníků v pořadí církevního roku, pozn. red.) sepsané v době mezi první polovinou 5. století a první polovinou století následujícího. více

Jedna z nástrah, která ohrožuje všechny vztahy, spočívá v tom, že v našem malém světě chceme mít vždycky pravdu a že se o svůj prostor nehodláme s nikým dělit. Každou bitvu musíme bezpodmínečně vyhrát. Ale jestliže vy vyhrajete, znamená to přece, že váš partner prohraje. A když vyhraje váš partner, prohrajete zase vy. Je toto láska? Opravdu si myslíte, že tento postoj může být pro váš vztah přínosem? Vaše vzájemné konflikty by se měly stát výzvou k tomu, abyste začali reagovat jinak, abyste se vždy chápali jako celek. Díky tomu se bude váš vztah rozvíjet a vám v něm bude dobře. více

Často jsem viděl mladé a krásné stromy,
které vyháněly své větve k nebi ve snaze růst stále výš,
a připadaly mi jako zpěv naděje.
Ale později, po bouři, jsem je našel spadlé a bez života.
Neměly hluboké kořeny.
Rozpínaly své větve,
aniž byly pevně usazeny v zemi,
a tak jakmile příroda projevila svou sílu, padly.
více

Co zbylo z Jóbovy víry? Jóbova surová víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku. Jak malinkou se jeví Jóbova víra ve srovnání s velkou vírou jeho šťastnějších přátel! Netroufá si už na žádné jednoznačné, silácké prohlášení. Skromně trvá na tom, že ničemu nerozumí. Jeho víra je opravdu malá, je však čistá. více

Občas nás přepadá strach z nebezpečí, samoty, odmítnutí nebo zranění.
Svíčka vydává světlo, které zahání temnotu.
Podobně i Boží láska zahání temnoty,
které cítíme v sobě.
Láska zahání strach,
podobně jako světlo zahání tmu.
Svíce je působivý symbol Božího světla,
které září do temnoty.
více

Zůstaň, Pane, s těmi,
jimž je v tento večer odepřen spánek,
s těmi, kdo bdí a pláčou.
Skloň se k nemocným, Ježíši Kriste.
Poskytni úlevu těm, kdo klesají na mysli,
požehnej umírajícím,
ulehči trpícím,
slituj se nad sklíčenými
a ochraňuj ty, kdo se radují,
i nás všechny ve své veliké lásce. Amen.
(sv. Augustin) více

Když chybí Bůh, mizí také naděje.
Vše „řídne“ a ztrácí kompaktnost.
Je to, jako by se ztrácela ta nejhlubší dimenze,
jako by se vše zploštilo
a bylo okradeno o svůj symbolický význam,
který přesahuje čistě materiální stránku.
více

Kdo
se modlí,
nemarní svůj čas,
i když se daná situace
jeví jako naléhavá
a všechno nasvědčuje tomu,
že je nutno výhradně jednat.
více

Je velmi důležité přečíst si během dne jeden úryvek z evangelia.
Proč? Abychom se ho naučili nazpaměť? Ne.
Ale abychom nalezli Ježíše,
protože Ježíš je přítomen právě ve svém slově, ve svém evangeliu.
Pokaždé když čtu evangelium, nacházím Krista.
více

Řekl bych, že jak pro koho a jak kdy. Poznat starého člověka či manžele a vidět či zakusit jejich vzájemnou lásku a dobrotu je krásné. Být svědkem stárnutí člověka, kterého dlouho známe a máme ho rádi, může být ale obtížné. Tam se nám jeho stáří třeba nelíbí a my mu jakoby nechceme dovolit, aby zestárl. To bývá problém dospělých dětí stárnoucích rodičů. Chtěli by mít rodiče stále „v plné parádě“. Jenže oni potřebují být milováni i při svém stárnutí. Je třeba nám, stárnoucím a starým, dovolit stárnout – a přitom nás neposílat na smetiště. Protože když nás pošlete na to smetiště, může být naší obranou, že se budeme stále stavět jako mladí. Nebudeme sami sebou. A to není nakonec pro nikoho dobré. více

Lidé si myslí, že takový král, kníže nebo prezident vůbec neví, co je to strach. Hlídají ho stráže v paláci, střeží ho vojáci, dává na něj pozor armáda, není, čeho by se bál. To je veliký omyl. Oni jsou vám ti vládcové a potentáti ustrašení víc než my všichni dohromady. Tak zrovna král Herodes. více

Jestliže dítě v jesličkách chápeš jako Spasitele, Krista a Pána,
pak se tvůj život uzdraví a scelí, pak budeš svobodný,
a budeš sám sobě vládnout, místo aby ses nechal ovládat druhými.
Uděláš-li s božským dítětem Ježíšem tuto zkušenost,
pak tvé srdce bude plné radosti.
A tvůj život se rozzáří, tak jako se pastýřům
náhle rozjasnila temná noc světlem anděla.
více

Jak Bůh projevuje lásku?
Ve velikých věcech?
Ne.
Umenšuje se
až k malým projevům
něhy a dobroty.
Činí se malým.
více

Ježíš od nás chce, abychom byli milosrdní a nesoudili.Často se zdá, že jsme byli jmenováni za soudce ostatních: řečmi, pomluvami a souzením všech. Ale Pán nám říká: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“ Nakonec žádá, abychom odpouštěli, a bude odpuštěno i nám. Každý den to říkáme v Otčenáši: „Odpusť nám ..., jako i my odpouštíme…“ Pokud neodpouštím, jak mohu prosit Otce o odpuštění? To je křesťanský život. Někdo možná namítne: „Ale otče, to je hloupost!“ více

Kvůli pandemii koronaviru jsme zažili naprosto ojedinělou situaci, kdy byly kostely zavřené a řadu týdnů se nekonaly veřejné bohoslužby. Zeptám se možná trochu provokativně – bylo to ohrožení naší víry?

Jestliže chápeme víru především jako vztah člověka k Bohu a jako kladnou odpověď na Boží slovo, tak zavřené kostely na ni nemají přímý vliv. Víra člověka ovšem nestojí izolovaně – prožíváme ji a sdílíme v mezilidských vztazích, ve skutcích zbožnosti, ve vyrovnávání se s podmínkami života. A zde už musíme rozlišovat. Neřekl bych sice, že jde přímo o víru, ale, řečeno trochu světsky, o míru komfortu, v jakém své křesťanství žijeme. A ten byl opravdu menší a někteří z nás to nesli dost těžce. Někdy to ale vypadá tak, jako kdyby slavení svátostí a společné konání v kostele bylo něčím, na co máme samozřejmý nárok a co nám někdo bere. Jako by to nebyl v prvé řadě vzácný dar.

Okolnosti způsobené pandemií zasáhly do našich životů, a tedy i do života z víry. Z dávných i nedávných dějin ovšem víme, že víra mnohých neutrpěla, ale... více

Jak utěšuje Pán? Něhou. Toto slovo odstraňují neřesti, které nás vzdalují od Pána, neřesti těch, kdo se nechtějí pohnout a jsou vlažní. Něha budí strach. „Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede“ (Iz 40,11). Takto těší Pán: utěšuje laskavostí. Když dítě pláče, maminka ho přece laská, těší a upokojuje. Řekl bych dokonce, že útěcha má být jakýmsi habituálním stavem křesťana. více

Anděl Gabriel je poslán k Marii. A ona s ním vede dialog. Chce, aby jí vysvětlil, co se to v ní – a s ní – děje. Anděl ji pak uvádí stále hlouběji do tajemství jejího života. Vysvětluje jí, že nalezla milost u Boha, a proto počne dítě, které „bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lukáš 1,35). Na otázku, jak se to má stát, anděl odpovídá: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lukáš 1,35).

Jestliže v nás tedy působí Duch Svatý, pak se v nás stane možným řada věcí, jež jsme až doposud považovali za nemožné. Protože u Boha není žádné slovo bez účinku a moci. Jak říká anděl Marii: „U Boha není nic nemožného.“ Maria andělovi věří a odpovídá mu: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lukáš 1,38). Odevzdává se Bohu, aby v ní Bůh jednal. A stává se tak požehnáním pro lidstvo. Narodí se z ní totiž Ježíš, který tento svět promění, prozáří a uzdraví. více

„Moje přednosti...?! Vůbec nevím, kam se poděly. Byla jsem zvídavá holčička, tvořivá puberťačka, oblíbená vedoucí ve skautu, nadšená vysokoškolská studentka. Zato dneska...“ Vyhrkla ze sebe Klára a zlomil se jí hlas.
„Někdy se vůbec nepoznávám: na děti křičím a manžela pořád peskuju. Mám pocit, že se ze mě stala stará, hašteřivá megera.“
„Dřív jsem si nikdy nestěžovala, dávala jsem, a nepočítala... Teď počítám úplně všechno: každou minutu, každý halíř, každý čtvereční centimetr. Strašně ráda bych zase byla sama sebou, dokázala se pro něco nadchnout, rozvíjela své nadání, všechny ty dary, které jsem od Boha dostala.“ více

Na počátku církevního roku stojí advent. Každému roku je přiřazena jiná série úryvků z Bible, které se předčítají při bohoslužbě. Po adventu následují Vánoce, dále liturgické mezidobí, postní doba, Velikonoce a pak po zbytek církevního roku znovu mezidobí. Každé období má svou vlastní barvu, kterou nacházíme na látkách použitých v kostele i na oděvu, který má na sobě kněz. více

Láska je dřina.
Ale
manželství
není
polepšovna…
více

Alice: O životě po smrti jsem vždy pochybovala. Jak si můžeme být jistí, že jednou, až zemřeme, budeme navěky žít? Tato věc mě stále znepokojuje!

Ježíš: Když Bůh stvořil člověka, učinil ho odlišného od ostatních živočichů. Co se týče těla, rozdíl je malý. Na chvilku však nechme stranou problém evoluce a humanizace, tedy polidšťování. Skutečný rozdíl spočívá v tomto: smrt zvířete znamená jeho úplný konec, zatímco u člověka to neplatí! Když zemře člověk, zemře jen jeho tělo, ale ne duch. Jeho život pokračuje navěky. více

Zlato a stříbro necháme ležet, když nám Nejvyšší poručí odejít k sobě.
Po smrti si člověk s sebou nic nevezme.

Černá nevyjde nikdy z módy.
Narážka na skutečnost, že nás neustále potkávají smutné události, při nichž se nosí černé oblečení.

Není dobré ptát se Boha na závažnou otázku, řekne totiž: Chceš-li znát odpověď, přijď ke mně.
Po smrti bude všechno jasné. více

Antonín byl přesvědčen, že pro správného kazatele je nutné, aby hovořil odvážně a energicky. Odvaha nedovolí kazateli kličkovat a vyhýbat se ožehavým tématům. V jeho dílech můžeme číst také následující slova: „Kazatel nesmí šetřit nikoho ani z ohleduplnosti, ani ze strachu, ani z úcty, ani z ostychu.“ Antonín to nejen tvrdil, ale také důsledně aplikoval, když stál na kazatelně. více

Franz Jägerstätter nám před svou popravou vzkazuje:
„… Podle lidského rozumu a citu si myslíme,
že by se nám zřejmě ulevilo,
kdybychom se při některých příležitostech mohli trochu pomstít...
Nechová-li člověk vůči nikomu myšlenky na pomstu
a dokáže-li odpustit opravdu všem,
i když po něm tu a tam šlehnou tvrdým slovem,
srdce si uchová pokoj.
Je vůbec na světě něco krásnějšího než pokoj…?“
více

„Nemáme příležitost naslouchat pouze dobrým a krásným kázáním, vždyť ne každý duchovní je obdařen kazatelským talentem. A člověk, který nečte, se nikdy nedokáže pořádně postavit na vlastní nohy a stane se spíše hříčkou názorů druhých.“ (Bl. Franz Jägerstätter, popravený r. 1943) více

Je velice důležité vrátit se k základům, znovu objevit, co je podstatné, skrze to, čeho se dotýkáme a co vidíme při slavení svátostí. Prosba svatého apoštola Tomáše (srov. Jan 20,25), tedy uvidět rány po hřebech v Ježíšově těle a dotknout se jich, je touha mít možnost se nějak „dotknout“ Boha, abychom v něj uvěřili. To, o co žádal svatý Tomáš, potřebujeme my všichni – vidět ho a dotknout se ho, abychom ho mohli poznat. Svátosti vycházejí tomuto lidskému požadavku vstříc. Svátosti, a zejména slavení eucharistie, jsou znamením Boží lásky, přednostními cestami k setkání s Bohem. (papež František) více

Víno v proměnách věků – Dvojí přístup k vínu v Bibli – Kdy je víno požehnáním a kdy prokletím?
S jistou nadsázkou lze říci, že národy se staly civilizovanými až tehdy, když se začaly zabývat pěstováním a výrobou vína. Vinná réva se na naší planetě objevila již v druhohorní křídě. Lidé ji začali využívat s neolitickou revolucí a přechodem na zemědělský styl života. Příběh vína sahá od Gruzie a Arménie přes Persii a Egypt faraonů, kde vinařské technologie dosahují svého vrcholu. Víno se šíří ve starověkém Řecku, kde bylo uctíváno jako dar boha Dionýsa, i v Římské říši, kde se výroba vína sofistikovanými metodami stává nedílnou součástí evropské civilizace. K tomu podstatně přispělo i křesťanství, které potřebuje víno pro bohoslužbu. více

Můj Otče, odevzdávám se ti,
učiň se mnou, co se ti zalíbí.
Ať se mnou učiníš cokoliv,
děkuji ti za to.
Jsem připraven na všechno,
všechno přijímám.
více

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová.
Pozdě jsem si tě zamiloval.
A pohleď: tys byl uvnitř
a já venku a hledal jsem tě tam
a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil.
více

V pátek 17. června 1949, zaťukal na slavonickou faru tajný kurýr a předal faráři i kaplanovi oběžník v cyklostylové formě, tentokrát určený nejen kněžím, ale i věřícím. Vznikl na tajné poradě biskupů 15. června v Praze a byl tajně rozmnožován a šířen. Přinášel ve stručnější formě poselství pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky, který měl být přečten v neděli před hlavní slavností Božího Těla. Biskupové v něm zcela otevřeně vyjádřili znepokojení nad tím, že komunistický stát zasahuje do záležitostí církve, je vůči ní postupováno nepřátelsky a je jí nepravdivě dáváno za vinu ztroskotání jednání mezi státem a církví. Církevní hodnostáři odsoudili zastavení církevního tisku, Katolickou akci a připomenuli exkomunikaci všech, kteří se na ní podílejí. více

Zeptal jsem se na svého Boha hmoty světa
a odpověděla mi: „Já nejsem Bůh – ale on mě stvořil.“
Zeptal jsem se země
a řekla: „Nejsem Bůh.“
A všechno, co je na zemi,
vyznalo totéž.
Zeptal jsem se moře a hlubin a hemžících se živočichů
a odpověděli: „Nejsme tvůj Bůh; hledej nad námi.“
Zeptal jsem se vzdušných vánků
a celý vzduch i se svými obyvateli pravil:
„Nejsem Bůh.“
více

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je jedním z pražských památných míst, jež je spojeno s velmi silným a dramatickým příběhem. Od svého vzniku je jakýmsi lakmusovým papírkem sporu o smysl českých dějin a duši českého národa.
Sloup Panny Marie je spojen s konkrétními událostmi 17. století: s některými bezprostředně, s jinými jako důsledek a projev směřování společnosti té doby. Právě záměna prvotního důvodu vzniku sloupu za jeho chápání jako pouhého symbolu směřování českých dějin po Bílé hoře je příčinou mnoha vášní kolem Mariánského sloupu. více

Vzájemná úcta v manželství
není nic strojeného.
Je nezbytná k tomu,
aby se člověk necítil v manželství
ponižovaný, zneuznaný nebo zanedbávaný.
Popřípadě vlastněný jako předmět.
více

Ve svém životě jsem upadal do trápení, zmatků a chyb,
protože všechny radosti, slávu a pravdu
jsem nehledal v Bohu.
Ale hledal jsem to vše v jeho tvorech,
i sám v sobě a v jiných lidech.
více

Neodpuštění v našem duchovním životě připomíná jízdu autem se zataženou ruční brzdou. Odráží se v kvalitě našich mezilidských vztahů, narušuje naši duševní stabilitu a rovněž ovoce našeho každodenního snažení je pak jakési jalové. Týká se všech lidí bez rozdílu, ať už jsou věřící, nebo nejsou. Problém je, že svět kolem nás dnes vytěsňuje pojmy jako vina nebo hřích. Naučili jsme se mluvit raději o pocitech viny, sebevýčitkách. Pojem hřích jsme nahradili slovem problém. Dnes nikdo nepomlouvá, nezávidí, nedělá rozbroje ve vztazích, nepodvádí – dnes má každý jen vztahový problém. A máme pocit, že kde není vina, tam není třeba žádat o odpuštění. více

Ještě i dnes - šestnáct staletí po svém vzniku (roku 398 po Kristu) - zůstávají Augustinova Vyznání bestsellerem. Je to kniha populární napříč dějinami. Nesmírnou popularitu tohoto spisu lze vysvětlovat tím, že se Augustinovi podařilo vyjevit ze svého nitra cosi velice lidského a známého každému čtenáři, který jen trochu reflektuje vlastní život, který kdy zatoužil po pravdě, po dobru, po kráse a po štěstí. A to je podle Augustina každý člověk. více

„Když večer za sebou zavřete dveře ordinace, všechno musíte nechat za nimi, nic si nesmíte v hlavě odnášet domů. Jen žádné emoce. Natož zaplakat si spolu s pacientem nebo s jeho rodinou. To by bylo hrubě neprofesionální.“
Tak nějak nás před padesáti lety vychovávali na lékařských fakultách psychologové. Dnes už to snad takhle neříkají.
Přesto je ve zdravotnictví stále ještě nezřídka možno zaslechnout direktivní povely typu: „Neplačte!“, nebo dokonce: „Nesmíte brečet!“
Proč by nemohli? A proč bychom nemohli za určitých okolností i my, kteří jsme u toho? více

Po pohřbu mojí maminky jsme se sešli s rodinou na pořádném obědě. Věřím, že to tak má být. Po důkladně prožitém smutku je potřeba se pořádně najíst a dát si sklenku dobrého vína. Zavzpomínat na to hezké, co jsme s nebožkou prožili, a navzájem se utěšit. Než nám přinesli jídlo a po jídle znovu jsme se různě přemísťovali a přesedávali si podle toho, kdo s kým si chtěl popovídat. Skoro všem, s nimiž jsem mohla mluvit, jsem zkoušela položit tu otázku: „Jaká vlastně maminka byla? Jak si ji pamatuješ?“ Toužila jsem zjistit, jestli můj obraz maminky, tak jak ho vykresluje moje paměť, se bude shodovat s tím jejich. Znali ji přece i z odlišných situací, než se to podařilo mně. více

Pokušení jsou jako bouře,
která nutí strom zapouštět kořeny
stále hlouběji do země.
Proto jsou pokušení výzvou,
abychom pevněji zakořenili v Bohu.
více