Terezie Martinová - dívka z bohaté rodiny, která si může dopřát mnoho... Místo toho ale vstupuje do přísného kláštera. Bylo jí patnáct let. Vstoupila na Karmel a už nikdy klášter neopustila. Svůj život strávila na několika metrech čtverečních, a přesto se stala světovou patronkou misií. Neudělala nic oslnivého, a přesto se její autobiografie stala bestsellerem. Chtěla žít ve skrytosti, a přece ji v současnosti milují a vzývají miliony křesťanů. Její teologický, misionářský a duchovní vliv je obrovský. více

Působení papeže Pavla VI. - Giovanni Battista Montiniho - se někdy jakoby ztrácí mezi dvěma velkými osobnostmi, jež udávaly tón na cestě katolické církve druhou polovinou dvacátého století. A to Janem XXIII. a hlavně Janem Pavlem II. Proto se na něj poněkud zapomíná, navzdory tomu, že Pavel VI. kormidloval odvážně navzdory křehké a subtilní fyzické konstituci lodičku sv. Petra ve složitých dobách velkých společenských otřesů a musel proplouvat mezi útesy složitých problémů a napětí uvnitř církve. více

Dvěma příhodám z dětství přičítal otec Pio vždycky zvláštní důležitost, proto se k nim často vracel se svými duchovními vůdci. K oběma došlo asi v jeho patnácti letech, krátce před rokem 1903, kdy vstoupil ke kapucínům. Obě příhody měly velký význam pro průběh otcova života. více

Vzpomínáte, jak se ve školním tělocviku rozdělovalo do dvou družstev na vybíjenou? Učitel určil dva kapitány a ti si vybírali pěkně jeden po druhém členy družstva. Nejdřív samozřejmě byli rozebráni ti nejšikovnější. Ti, co zaručeně pokaždé přehodili hřiště. Ti, co uměli dobře chytat míč. Ti, co dovedli mířit a vybít protivníkovy hráče. A samozřejmě také ti, kdo uměli míči hbitě uhnout a nenechali se vybít. Myslím, že jsem přesvědčivě nepatřila do žádné z těch skupin. více

Maria drží v náruči Ježíšovo mrtvé tělo po sejmutí z kříže
a ukazuje nám ho, jako kdyby chtěla říct:
„Nebojte se k němu přiblížit.
Pohleďte na něho.
Zemřel, aby vykoupil váš strach, vaši úzkost,
vaši osamělost, váš pocit odmítnutí…“
více

Jedna moje známá přišla o dceru,
za velmi drastických okolností.
Statečně tomu čelí,
nachází oporu ve své víře
a ve své přirozené důstojnosti. více

Byl jsem svědkem toho, jak jedna maminka vysvětlovala svému dítěti, že kříž pravou rukou od čela k srdci a od levého ramene k pravému děláme proto, že Bůh je nahoře, dole, vlevo i vpravo. Je pravda, že Bůh je skutečně všude a obklopuje nás zezadu i zpředu (Žl 139). Ale to není důvod, proč děláme na začátku mše znamení kříže. více

Jeden ateistický filozof pravil: „Člověk je to, co jí.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, nýbrž že se v něm všechno redukuje na složku organickou a hmotnou. Ale tím se zase stalo, že ateista nejlépe formuloval jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan opravdu tím, co jí! Už dávno napsal svatý Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.“ více

Cítila jsem se strašně unavená, bez šťávy a bez nápadů. Nic mě nebavilo. Byla bych nejraději jen spala, ale na to jsem právě neměla dost času. Špatně snáším tlak, kdy se zdá, že na sebe nemám ani chvíli. Že nejsem schopná najít prostor, kde bych mohla jen tak být sama a všechno si promyslet nebo o ničem nepřemýšlet. Došlo mi, že jsem ztratila čas na modlitbu. Hrozné bylo, že jsem ani nedokázala přijít na to, kde jej zase nalézt. Doma na mne z každého rohu volala zanedbaná domácnost, v práci toho bylo moc. Už měsíc jsem nebyla plavat! více

V zemích Západu byla objevena nová smrtelná nemoc – virus HIV způsobující nemoc AIDS. První případy byly zaznamenány mezi homosexuály v USA v roce 1981. Brzy se ukázalo, že kromě homosexuálů jsou nákazou tímto virem ohroženy i jiné skupiny, zvláště narkomani, kteří si drogu píchají do žil, jejich sexuální partneři a ti narkomani, kteří si vzájemně půjčují jehly. O nemoci panovalo mnoho předsudků. Hodně lidí se obávalo, že ji lze chytit ze záchodových sedátek, ručníků a hrníčků, kterých se dotkli nakažení. Matka Tereza se o zničujícím dopadu HIV poprvé dozvěděla v červnu 1985, když navštívila pacienty univerzitní nemocnice George Washingtona ve Washingtonu D. C. více

Jedna z charakteristik lenocha je, že co nechce dělat, to alespoň `okecá,' z toho se vymluví. Systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Časem vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které dávno nežije. Před tím varuje Hevenesi: „I kdybys pronášel krásné myšlenky a vzácné pravdy, trpíš-li však duchovní leností a nežiješ-li sám to, čemu učíš, ať mluvíš, jak mluvíš, neočekávej jiný výsledek, než že dostaneš chrapot.“ více

Kdybychom jen pochopili Boží matematiku! Za jeden náš krůček směrem k Bohu on jich k nám udělá tisíc (a k tomu vždycky začíná první). Z pěti chlebů a dvou rybiček, které si neschováme za zády pro sebe, ale odevzdáme je do jeho rukou, vyšetříme potravu pro celý zástup a ještě dvanáct košů navíc. více

Proč?
Možná proto, že se cítí ohroženi.
Nechtějí, aby byly odhaleny jejich vlastní nedostatky a slabosti,
což se snadno stane, když se jiní lidé pokoušejí žít evangelium naplno
a nevybírají si z něj jen to, co jim vyhovuje.
více

Znalost sebe sama, schopnost dostat se na dno tohoto „tajemství“, kterým jsme často sami sobě, je opravdu jediný způsob, jak můžeme posílit to, co je v nás pozitivní a dobré a zároveň napravit své chyby a provinění. Bylo by tragické neupoučit se ze svých chyb a selhání. více

Hluboký nepokoj, který do nás vložil Stvořitel, je hnací silou, která udržuje poctivé lidi v hledání Boha bez ohledu na překážky, na které narážejí. Naše nepokojné putování znamená celoživotní milostný vztah s Bohem, který nás přitom znovu a znovu naplňuje štěstím. více

Někdy se stane, že když zaslechneme Ježíšův hlas, stáhneme se. To nás přivádí k příběhu o zázračném rybolovu. Tento úryvek z Lukášova evangelia (5,1–11) nám toho jako křesťanům sděluje mnoho, i když jsme třeba rybářský prut nikdy v ruce nedrželi: více

Proč jste si vybral za obor zrovna dětskou psychologii?
Za to mohou dvě věci. Roli hrálo, že jsem s těmi dětmi pracoval. Druhá věc, která hrála roli, že děti svou bezbranností člověka více zaujmou a člověk se ptá, co by pro ně mohl víc udělat. A potom, velkou roli zde hrála druhá osobnost, která do mého profesního života výrazně zasáhla: doktor Matějček. Toho jsem posléze navštívil a mnohé se od něj naučil. více

„Víš,“ řekla mi babička, „když je člověku devadesát, tak i když už nosí brýle, dohlédne, kam dříve ne…“ Podívala jsem se k obzoru. Byl jasný den. Dálka se na nás usmívala, i hory u hranic se zdály nyní v tom letním klidu mnohem bližší a připadaly mi jako kamarádi, co mě mají rádi. „Kam dohlédneš?“ zeptala jsem se babičky. „Na radosti, na které jsem dřív nedohlédla.“ Tohle mě překvapilo. více

Kostel je místo, kam lidé ponejvíce chodí, aby se setkali s Bohem, hovořili s ním a obraceli se na něj. Říkají tomu modlitba. Křesťané věří, že Bůh je přítomný stále, všude a dokonce ve všech. Celý svět je pro ně jeden velký chrám. Přesto si ale během dvou tisíc let vytvořili k modlitbě, ke společnému scházení a bohoslužbě (službě lidí Bohu a službě Boha lidem) budovu specifického designu, kde je nic neruší, pod jejíž střechou na ně neprší a může se jich tam sejít víc najednou. Křesťané také věří ve zvláštní přítomnost Boha uprostřed svého shromáždění. Většinou proto také rádi berou další lidi „do party“. Oslovíte-li je, budou přátelští. více

Závody s časem ničí vztahy. Často hovořím s lidmi, kteří mají problémy najít si čas na své nejdražší. Ale vztahy není možné budovat bez toho, aby se do nich investoval čas. Takoví lidé jsou možná velmi úspěšní ve své profesi, ale brzy objeví, že až si čas na rodinu konečně najdou, jejich děti už budou mít jiné zájmy. Dveře dětství budou zavřeny. Jeden otec to vyjádřil takto: „Když jsou děti malé, dají se snadno obalamutit naším „uděláme to později“. Ale ve skutečnosti balamutíme sebe – z „někdy příště“ se stává „nikdy více“. více

Když jsme se s Tomem brali, byli jsme velmi zamilovaní. Tehdy jsme si běžně hodiny povídali. A i když jsme nemluvili, vnímali jsme, co ten druhý cítí. Vlastně je těžké říct, kdy jsme se vzdálili. Tom měl víc a víc práce a já se musela starat o děti. Možná jsem jim věnovala příliš mnoho pozornosti, a on si připadal trochu odstrčený, ale upřímně řečeno, když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, že kdybych nemluvila s dětmi, neměla bych už vůbec s kým mluvit.
Tom přichází domů tak unavený, že mne stěží pozdraví, natož aby mi řekl, jak se ten den měl, nebo se na to zeptal mne. Je to tak nepříjemné. Strašně bych si s ním chtěla povídat. Jednou mi na chvíli připadalo, že jsme si zase blízcí, a povídala jsem mu všechno, co jsem s ním už dlouho toužila sdílet. Jenže když jsem si vylévala srdce, zjistila jsem, že on už dávno spí. A pak se stala zvláštní věc. Naučila jsem se žít bez něho. Prala jsem mu oblečení, vařila mu a snažila se mu být dobrou manželkou, ale někde uvnitř jsem se oddělila a naučila se žít bez něj. Jako by si něco ve mně řeklo: Jsi sama za sebe, pro dob... více

Měl jste se svým profilem problém dostat se na střední školu?

To mělo docela zajímavý a úsměvný prolog, který souvisel s mou oblibou italštiny. Stalo se totiž, že tehdejší ředitel osmiletky, Václav Jaroš, jeden ze zakládajících členů komunistické strany, bojoval za první války s nějakou komunistickou partou v Albánii. Ke konci své pedagogické činnosti potom psal k poctě albánských soudruhů vzpomínky a cestopis jejich zemí. A protože Albánie bývala dlouho italskou kolonií, měl k dispozici spoustu knih v italštině. Když zjistil, že chodím na italštinu, čas od času si mě vytáhl z výuky do ředitelny a já mu tam z italských průvodců překládal. Kniha později vyšla pod názvem „Světla září nad Tiranou“ a on mi jí už jako důchodce přinesl do školy s osobním věnováním. více

Trest dokáže nežádoucí chování stopnout, nedává však sám o sobě návod k žádoucímu jednání a leckdy emočně uvádí do zmatku a může zatížit osobní vztahy. Malému dítěti je možná někdy jednodušší dát lekci malým plácnutím než vysvětlováním, které zatím nepochopí. Dá se říci, že má-li už dojít k trestu, pak účinně může dítě potrestat jen ten, kdo je má opravdově rád a kdo k němu přistupuje s respektem. více

Kousla mě vosa.
Mělo by se říkat „štípla“. Ale můj syn tomu říká „kousnutí“. A když mě vosa kousla, rozčilil se.
„Počkej, tatínku, až vyrostu. Já tu vosu majznu, až bude plakat.“
více

Téměř v každém lidském prostředí (včetně církví)
se pomstychtivost chová jako rakovina
a pomalu rozežírá vztahy.
Rozhodnutí neodpustit vede jen ke hněvu a zoufalství.
více

Psychologie je obrovským dobrodružstvím. /…/ A to, čím mě psychologie obohatila, úzce souvisí s tím, že mi kolikrát nedávalo smysl, že se špatné věci stávají dobrým lidem. Teprve postupem doby jsem si uvědomoval podstatnou věc: to, čemu se máme tendenci vyhýbat, různé zkoušky, bolesti, nemoci, co nás často skličuje a sráží, u některých disponovaných lidí za určitých okolností může vést naopak k tomu, že rostou. Že je to posílí. Že se dostanou do postavení, do kterého by se nedostali, pokud by si těmi strastmi neprošli. více

Hlavně mnozí začátečníci, mohou mít potíže s tím, že nerozumí, co se modlí v žalmech. Proto je církev během staletí opatřila několika pomůckami. První z nich je antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. Někdo by si mohl stěžovat, že se pořád modlíme stále stejné žalmy. Právě antifona dává žalmu vždy trochu jiné zabarvení dle liturgické doby nebo svátku. více

Následující výstižný příběh pochází z dob pouštních otců. Jistému nezkušenému mladému učedníkovi připadalo náročné modlit se usebraně delší čas. Ustavičně pozoroval však starého mnicha, který sedával na břehu jezera a byl neustále ponořen do hluboké meditace. Po nějakou dobu chodíval za starcem s prosbou, aby ho naučil modlit se. Mnich si ho dlouho nevšímal, až jednou konečně ztratil trpělivost, chytil učedníka za hlavu a ponořil mu ji pod vodu. Ubohý mladík měl pocit, že se topí, a tak se přirozeně snažil ze všech sil vynořit. více

Krize je okamžikem volby,
chvílí, která nás staví před rozhodnutí, které musíme udělat.
Všichni jsme v životě měli a i dále budeme mít chvíle krize.
Rodinné, manželské, sociální, pracovní krize. Spoustu krizí.
V mé vlasti je jedno přísloví:
„Když jedeš na koni přes řeku,
nikdy neměň koně uprostřed.“
více

Aby mohl člověku dát poznat svůj plán, posloužil si Bůh lidskými skutečnostmi jako znameními. Smlouva je jedním z nich. Za časů Abrahámových existovala určitá podoba solidarity, která vzhledem k chybějícím dobře rozvinutým politickým a veřejným institucím představovala nejsilnější pouto mezi lidmi i národy – instituce smlouvy. Hovoří o ní jak Bible, tak i soudobé historické prameny. / Rozbor a zamyšlení nad texty 5. neděle postní cyklu B. více

4. neděle postní se podle úvodního verše vstupní antifony latinsky nazývá Laetare, což znamená „radostná“. Také texty dnešních čtení se nám snaží „vštípit“ radost. Je možné, aby nám liturgie radost „vštípila“? Je vůbec možné někomu „vštípit“ radost? více

„Breviář? To já neumím, to je moc složité!“ odmítají někteří lidé denní modlitbu církve. Knižní cihlička s více než dvěma tisíci stránek a osmi šňůrkami, z níž navíc vypadávají nejrůznější kartičky, to může opravdu někoho vylekat. Naopak dobrodružnější povahy může labyrint textů a rubrik nalákat, aby se pustily do hledání cesty, na jejímž konci je čeká sjednocení s modlící se církví. více

V dobách krizí, katastrof a strádání
se můžeme rozhodnout projevovat laskavost.
Ti, kdo tak činí, se stávají zářícími hvězdami ve tmě.
více

Všichni dobře známe strach z budoucnosti.
Máme strach, zda dokážeme vyjít s penězi
a zda jsme se dostatečně zabezpečili na stáří.
Co když skončíme odkázáni na druhé?
Strachujeme se o budoucnost.
více

Biblická kniha Jób je navzdory své starobylosti kniha velmi aktuální. Je plná úzkosti, záhad, napětí a rozporů a jedinečným způsobem nás uvádí do snad nejstaršího problému, kterému člověk čelí – problému krize naděje. více

Život ve dvou přináší plno radostí, ale jeho součástí je i práce na sobě, vnitřní putování a posilování ale srdce. Jsou v něm klidná období, v nichž můžeme načerpat nové síly, ale i bouřky, které se žádnému páru nevyhnou. Na začátku vztahu máme dojem, že se doplňujeme, že na všechno nahlížíme stejně. Nedokážeme si představit, že bychom mohli žít jeden bez druhého, a zdá se nám, že se známe odjakživa… Postupem času se však toto silné vzájemné spojení proměňuje, stává se realističtějším a objevují se první trhliny. To, co se nám na druhém tolik líbilo, nás teď často nejvíc rozčiluje. Jste zkrátka odlišní a to vám může občas připadat skoro děsivé. více

Často jsem viděl mladé a krásné stromy,
které vyháněly své větve k nebi ve snaze růst stále výš,
a připadaly mi jako zpěv naděje.
Ale později, po bouři, jsem je našel spadlé a bez života.
Neměly hluboké kořeny.
Rozpínaly své větve,
aniž byly pevně usazeny v zemi,
a tak jakmile příroda projevila svou sílu, padly.
více

Co zbylo z Jóbovy víry? Jóbova surová víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku. Jak malinkou se jeví Jóbova víra ve srovnání s velkou vírou jeho šťastnějších přátel! Netroufá si už na žádné jednoznačné, silácké prohlášení. Skromně trvá na tom, že ničemu nerozumí. Jeho víra je opravdu malá, je však čistá. více

Zůstaň, Pane, s těmi,
jimž je v tento večer odepřen spánek,
s těmi, kdo bdí a pláčou.
Skloň se k nemocným, Ježíši Kriste.
Poskytni úlevu těm, kdo klesají na mysli,
požehnej umírajícím,
ulehči trpícím,
slituj se nad sklíčenými
a ochraňuj ty, kdo se radují,
i nás všechny ve své veliké lásce. Amen.
(sv. Augustin) více

Když chybí Bůh, mizí také naděje.
Vše „řídne“ a ztrácí kompaktnost.
Je to, jako by se ztrácela ta nejhlubší dimenze,
jako by se vše zploštilo
a bylo okradeno o svůj symbolický význam,
který přesahuje čistě materiální stránku.
více

Kdo
se modlí,
nemarní svůj čas,
i když se daná situace
jeví jako naléhavá
a všechno nasvědčuje tomu,
že je nutno výhradně jednat.
více

Je velmi důležité přečíst si během dne jeden úryvek z evangelia.
Proč? Abychom se ho naučili nazpaměť? Ne.
Ale abychom nalezli Ježíše,
protože Ježíš je přítomen právě ve svém slově, ve svém evangeliu.
Pokaždé když čtu evangelium, nacházím Krista.
více

Lidé si myslí, že takový král, kníže nebo prezident vůbec neví, co je to strach. Hlídají ho stráže v paláci, střeží ho vojáci, dává na něj pozor armáda, není, čeho by se bál. To je veliký omyl. Oni jsou vám ti vládcové a potentáti ustrašení víc než my všichni dohromady. Tak zrovna král Herodes. více

Jestliže dítě v jesličkách chápeš jako Spasitele, Krista a Pána,
pak se tvůj život uzdraví a scelí, pak budeš svobodný,
a budeš sám sobě vládnout, místo aby ses nechal ovládat druhými.
Uděláš-li s božským dítětem Ježíšem tuto zkušenost,
pak tvé srdce bude plné radosti.
A tvůj život se rozzáří, tak jako se pastýřům
náhle rozjasnila temná noc světlem anděla.
více

Jak Bůh projevuje lásku?
Ve velikých věcech?
Ne.
Umenšuje se
až k malým projevům
něhy a dobroty.
Činí se malým.
více

Ježíš od nás chce, abychom byli milosrdní a nesoudili.Často se zdá, že jsme byli jmenováni za soudce ostatních: řečmi, pomluvami a souzením všech. Ale Pán nám říká: „Nesuďte, a nebudete souzeni.“ Nakonec žádá, abychom odpouštěli, a bude odpuštěno i nám. Každý den to říkáme v Otčenáši: „Odpusť nám ..., jako i my odpouštíme…“ Pokud neodpouštím, jak mohu prosit Otce o odpuštění? To je křesťanský život. Někdo možná namítne: „Ale otče, to je hloupost!“ více

Kvůli pandemii koronaviru jsme zažili naprosto ojedinělou situaci, kdy byly kostely zavřené a řadu týdnů se nekonaly veřejné bohoslužby. Zeptám se možná trochu provokativně – bylo to ohrožení naší víry?

Jestliže chápeme víru především jako vztah člověka k Bohu a jako kladnou odpověď na Boží slovo, tak zavřené kostely na ni nemají přímý vliv. Víra člověka ovšem nestojí izolovaně – prožíváme ji a sdílíme v mezilidských vztazích, ve skutcích zbožnosti, ve vyrovnávání se s podmínkami života. A zde už musíme rozlišovat. Neřekl bych sice, že jde přímo o víru, ale, řečeno trochu světsky, o míru komfortu, v jakém své křesťanství žijeme. A ten byl opravdu menší a někteří z nás to nesli dost těžce. Někdy to ale vypadá tak, jako kdyby slavení svátostí a společné konání v kostele bylo něčím, na co máme samozřejmý nárok a co nám někdo bere. Jako by to nebyl v prvé řadě vzácný dar.

Okolnosti způsobené pandemií zasáhly do našich životů, a tedy i do života z víry. Z dávných i nedávných dějin ovšem víme, že víra mnohých neutrpěla, ale... více

Jak utěšuje Pán? Něhou. Toto slovo odstraňují neřesti, které nás vzdalují od Pána, neřesti těch, kdo se nechtějí pohnout a jsou vlažní. Něha budí strach. „Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede“ (Iz 40,11). Takto těší Pán: utěšuje laskavostí. Když dítě pláče, maminka ho přece laská, těší a upokojuje. Řekl bych dokonce, že útěcha má být jakýmsi habituálním stavem křesťana. více

Anděl Gabriel je poslán k Marii. A ona s ním vede dialog. Chce, aby jí vysvětlil, co se to v ní – a s ní – děje. Anděl ji pak uvádí stále hlouběji do tajemství jejího života. Vysvětluje jí, že nalezla milost u Boha, a proto počne dítě, které „bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lukáš 1,35). Na otázku, jak se to má stát, anděl odpovídá: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní!“ (Lukáš 1,35).

Jestliže v nás tedy působí Duch Svatý, pak se v nás stane možným řada věcí, jež jsme až doposud považovali za nemožné. Protože u Boha není žádné slovo bez účinku a moci. Jak říká anděl Marii: „U Boha není nic nemožného.“ Maria andělovi věří a odpovídá mu: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lukáš 1,38). Odevzdává se Bohu, aby v ní Bůh jednal. A stává se tak požehnáním pro lidstvo. Narodí se z ní totiž Ježíš, který tento svět promění, prozáří a uzdraví. více

„Moje přednosti...?! Vůbec nevím, kam se poděly. Byla jsem zvídavá holčička, tvořivá puberťačka, oblíbená vedoucí ve skautu, nadšená vysokoškolská studentka. Zato dneska...“ Vyhrkla ze sebe Klára a zlomil se jí hlas.
„Někdy se vůbec nepoznávám: na děti křičím a manžela pořád peskuju. Mám pocit, že se ze mě stala stará, hašteřivá megera.“
„Dřív jsem si nikdy nestěžovala, dávala jsem, a nepočítala... Teď počítám úplně všechno: každou minutu, každý halíř, každý čtvereční centimetr. Strašně ráda bych zase byla sama sebou, dokázala se pro něco nadchnout, rozvíjela své nadání, všechny ty dary, které jsem od Boha dostala.“ více