Co udělám, aby byl na světě mír?
Někdo řekne: „Ale svět, to je něco příliš vzdáleného...“
Co udělám, aby byl mír v mé čtvrti, ve škole, na pracovišti?
Vymlouvám se, když začínám válčit, nenávidět a pomlouvat druhé? I to je přece válka!
Jsem umírněný?
Snažím se stavět mosty?
Neodsuzuji?
více

Poslední kniha Bible Zjevení Janovo končí slovy: „A Duch i nevěsta praví: ‘Přijď!’ A kdokoliv to slyší, ať řekne: ‘Přijď!’ Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života. (...) Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‘Ano, přijdu brzo.’ Amen, přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi“ (Zj 22,17.20-21). Tento eschatologický text čteme obvykle v adventu a týká se paruzie – druhého Kristova příchodu. Ale nevnímejme paruzii jenom jako něco budoucího, ale hlavně přítomného. více

V době adventní se zkus během dne (nebo večer) zamyslet:
kde byl Bůh v tomto dni?
Vidím nějaké jeho stopy, impulzy?
Jak ke mně promlouval?
K čemu směřuje můj život?
Proč dělám to, co dělám?
více

C. S. Lewis byl jedním z nejpřednějších křesťanských apologetů 20. století, který skrze své dílo pronikl k milionům lidí. Léta studií a na počátku své kariéry byl C. S. Lewis přesvědčeným ateistou. Od křesťanské víry se odvrátil jako adolescent a kontakty s církví zůstávaly zpřetrhány až dlouho do jeho dospělosti. Osobní zkušenost s 1. Světovou válkou, následný válečný stres, bolestivá zranění, ani odloučení od lidí, které miloval, jej nedokázaly přimět, aby znovu obrátil své srdce k Bohu. více

Poslední neděli liturgického roku slavíme svátek Ježíše Krista, Krále celého stvoření. Vyvstává otázka, jak je to s Ježíšovou královskou důstojností. – Jedná se o důstojnost toho, kdo až do konce miluje, odpouští, usiluje o společenství s lidmi, kteří jsou jeho bratřími. Je to panování toho, kdo kraluje „ze dřeva“, jak s oblibou říkávali církevní otcové. Nezapomínejme na to, že až když visel na kříži, byl nad jeho hlavu zavěšen nápis „židovský král“. více

Milé děti, papež je hlavou římskokatolické církve. Žije ve Vatikánu, což je malý stát v centru Říma. Máte někdy na starosti mladšího sourozence nebo domácího mazlíčka? Papež s dalšími biskupy má na starosti více než miliardu a tři sta tisíc katolíků. To je teprve odpovědnost! Začněme tím, že se podíváme na několik oficiálních papežských titulů: více

Stal jsem se vojákem. Dnes bychom řekli důstojníkem. Měl jsem dokonce i svého otroka, který byl zároveň mým nejlepším kamarádem. V roce 335 dorazila naše vojenská jednotka do města Amiens. Nechci, aby mé vyprávění bylo jednotvárné. A tak nechám promluvit svého dobrého přítele Sulpicia Severa: více

Svatý Martin vypráví: V armádě jsem sloužil už řadu let, ale po příhodě s žebrákem jsem začal tušit, že se má důstojnická kariéra blíží ke konci. Naše jednotka se přesunula na severní hranici, protože Římskou říši napadli barbaři. Schylovalo se k bitvě a císař Julián shromáždil vojsko. více

„Je těžké uchovat si křesťanskou naději a víru“,
píše si do deníku vojenský kaplan
Britského letectva RAF z druhé světové války…
"Před spaním jsem si včera večer
četl kapitolu z knihy Kazatel. Připadl jsem na ni náhodou.
Jaký strašlivý popis v ní je:
´Pamatuj na svého Tvůrce…
… než přijdou zlé doby a dostaví se léta,
o kterých řekneš: ‘Nemám je rád’.“
více

Když se zdá, že nastává chvíle odchodu,
a je-li umírající připraven na smrt jako křesťan,
může se někdo z přítomných pomodlit
některé následující modlitby:
více

Alice: O životě po smrti jsem vždy pochybovala. Jak si můžeme být jistí, že jednou, až zemřeme, budeme navěky žít? Tato věc mě stále znepokojuje!

Ježíš: Když Bůh stvořil člověka, učinil ho odlišného od ostatních živočichů. Co se týče těla, rozdíl je malý. Na chvilku však nechme stranou problém evoluce a humanizace, tedy polidšťování. Skutečný rozdíl spočívá v tomto: smrt zvířete znamená jeho úplný konec, zatímco u člověka to neplatí! Když zemře člověk, zemře jen jeho tělo, ale ne duch. Jeho život pokračuje navěky. více

Modlitba za zemřelé rodiče
Bože, ty jsi nám přikázal ctít a milovat otce a matku;
vyslyš mé modlitby za mé zemřelé rodiče.
Odevzdávám je do tvé náruče
a odpouštím jim vše, čím se snad ze slabosti proti mně provinili.
Odplať jim za všechno dobré, co mě i druhým prokázali
a ve svém milosrdenství jim odpusť,
čím se provinili proti tobě a bližním.
Dej, abych je jednou mohl(a) znovu vidět
v radosti a jistotě, že už nikdy nebudeme od sebe odloučeni
a že všichni najdeme u tebe věčný domov.
Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
více

Když přemýšlím o tom, jaký by mohl být onen svět, obracím se pomocí analogie k úžasné ukázce Božího milosrdenství v podobenství o marnotratném synu (srov. Lk 15,11–24). Máme tu židovského chlapce, který spáchá dva z nejhorších možných hříchů – prohýří otcovo dědictví a je na tom tak bídně, že by vzal zavděk i jídlem pro vepře. Pak se rozhodne jít domů a usmířit se s otcem. Myslím, že tak bude vypadat smrt, poslední cesta, pro každého z nás. více

S Ježíšem se můžeme setkat různým způsobem, ale rád bych vám ukázal čtyři stupně nebo čtyři různé způsoby či dimenze tohoto setkání. Formuluji to takto jen pro větší srozumitelnost. Nemám v úmyslu rozdělovat lidi do různých kategorií, jako kdyby byl jeden člověk na prvním stupni a další na druhém… Tyto stupně nebo různé dimenze se často navzájem prolínají, ale měli bychom si je pro lepší pochopení zapamatovat. více

Přijímejme okolnosti, ve kterých se nacházíte! Apoštol Pavel říká: Jsem zvyklý jíst dobré jídlo zrovna tak jako špatné. Jsem zvyklý snášet zimu i vedro. Jsem zvyklý být přijímaný i nepřijímaný. Jsem zvyklý žít v jakýchkoli podmínkách… To je charakterní muž. Tento přístup svědčí o umění přijímat nesnáze. více

Byl jednou jeden farmář, který žil v horách. Byl to chudý muž, podobně jako ostatní farmáři, kteří žili v jeho sousedství. Ale díky houževnatosti a pracovitosti se mu podařilo koupit si koně. Radoval se z toho. Farmáři z okolí mu záviděli, ale přesto přišli a blahopřáli mu. Říkali mu: “Přejeme ti, abys měl s tímto koněm hodně štěstí.” Ale on odpověděl: “Štěstí, neštěstí, kdo ví, co z toho bude.” více

Následující výstižný příběh pochází z dob pouštních otců. Jistému nezkušenému mladému učedníkovi připadalo náročné modlit se usebraně delší čas. Ustavičně pozoroval však starého mnicha, který sedával na břehu jezera a byl neustále ponořen do hluboké meditace. Po nějakou dobu chodíval za starcem s prosbou, aby ho naučil modlit se. Mnich si ho dlouho nevšímal, až jednou konečně ztratil trpělivost, chytil učedníka za hlavu a ponořil mu ji pod vodu. Ubohý mladík měl pocit, že se topí, a tak se přirozeně snažil ze všech sil vynořit. více

Jako mladý kněz jsem byl v době komunistické normalizace poslán do Českého Krumlova. Měl jsem obavy ze Státní bezpečnosti, ale skutečnost předčila všechny mé představy. Naivně jsem se domníval, že když nebudu příliš vyčnívat, estébáci si mě nevšimnou. Opak byl pravdou. Byl jsem tu více na očích. Poprvé mě dotyční pánové navštívili ve středu 1. dubna 1975. Přišli bez ohlášení dopoledne a po zaklepání vstoupili do farní kanceláře. Strávil jsem s nimi hodinu. Slibovali, že mohu být jmenován vikářem. Na to jsem jim řekl, že už vikářem jsem. Zarazilo je to, neměli nejnovější informace, ale nenechali se zviklat a dále slibovali i vyšší církevní posty. Začal jsem být ostražitý. Pochopil jsem, kam směřují. Velmi brzy mi nabídli, abych s nimi podepsal spolupráci. více

Život v lágru ukázal, že člověk může "žít jinak“. Existuje dost příkladů, často heroických, které prokázaly, že se třeba apatie nebo podrážděnost potlačit dá. Že existuje zbytek duchovní svobody, svobodného postoje našeho „já“ k okolí dokonce i v této zdánlivě absolutně vnucené situaci. Kdo z těch, kteří prožili koncentrační tábor, by nemohl vyprávět o lidech, kteří chodili po apelplacech nebo po ubikacích a rozdávali tu dobré slovo, tu poslední sousto chleba? více

Když bylo v Lidicích zahájeno vyvádění všech obyvatel z domů, byl v každé skupině vojáků byl vždy jeden, který uměl česky. Všechny probudili, vyzvali obyvatele, aby si vzali s sebou veškeré doklady, peníze, šperky a vkladní knížky. Lidičtí měli být ještě před smrtí o vše okradeni. „Budete evakuováni, vemte si jídlo na dva dny, vrátíte se“, uklidňovali všechny. Lidice se postupně rozsvěcovaly. Poznávací znamení. V domě, odkud již byli všichni obyvatelé odvedeni, se rozsvítilo. Některé rodiny rozdělovali již poté, co opustily dům. Ženy s dětmi odváděli do školy a na Horákův statek přiváděli jen muže. více

Nikde v Bibli není ani nejmenší náznak, že by peníze byly něco špatného. Ježíš nikdy nic takového neřekl. Řekl však, že peníze jsou tím nejsilnějším, co se snaží uchvátit naše srdce. Také řekl, že má-li někdo velké bohatství, může mu to bránit ve vstupu do jeho království. Nikdy však neprohlásil, že by peníze byly zlo nebo něco, čemu je třeba se vyhnout. Ve skutečnosti byly peníze častým tématem jeho kázání. více

Pro nezasvěcené lidi je dosti překvapivé, že v koncentračním táboře existovalo něco takového jako humor. Sice spíše jen v náznacích a jen na několik vteřin nebo minut, ale existoval. Také humor je totiž zbraní duše v boji o přežití. O mimořádně pozitivní roli humoru v lidském životě se ví. Humor dovede vytvořit odstup a postavit člověka nad situaci, třebas jen na pár vteřin. více

I když jsou peníze pro zajištění našich farností a pastorační služby peníze zásadní, musíme být stále ve střehu, aby v našem úsilí nešlo pouze o peníze. Sloužíme Bohu, který je vlastníkem všeho. Všechno mu patří. Jednoho dne to každému bude zřejmé. více

Láska a manželství jsou velice důležitou součástí života mnoha lidí. Láska potřebuje také rozum a zkušenost, přestože jen málokdo si do svých vztahů nechá mluvit. Pak může pomoci moudrost předků, vyjádřená v příslovích. O lásce a manželství najdeme hojně přísloví snad ve všech kulturách. více

Zdravě provokativní kniha o výbušném tématu: peníze ve farnostech.Autoři mapují přerod jedné americké katolické farnosti z finančně strádajícího společenství ve fungující a dlouhodobě se rozrůstající farnost. To, k čemu dospěli, se dá shrnout jednoduše: finanční zdraví farnosti odráží duchovní rozpoložení společenství. „Finanční krize, s níž se katolická církev potýká, je více než pouhý problém peněz. Je symptomem mnohem hlubšího problému: úpadku společenství a nejasnosti v otázce smyslu. Chce-li církev vybrat více peněz, musí se zlepšit v tom, jak být církví.“ více

V naší ulici se už víc než půl roku opravuje vodovod a kanalizace. Každý den ráno nás budí hluk sbíječek a kompresorů, pod okny nám burácejí motory těžkých náklaďáků, okna pokrývá každý den nová vrstva narůžovělého prachu. Když dělníci udusávají povrch zahrnutého výkopu těžkým bucharem, drnčí okna i na opačné straně domu, vlastně se nám otřásá celý byt. Okny do ulice vůbec nemůžeme větrat, dokonce ani když se večer už nepracuje, protože sebelehčí vánek zdvihá oblaka prachu. Fakt mě to štve. více

Stárnu, bolí mě klouby a už toho fyzicky tolik nezvládnu. Když chvíli dělám s lopatou nebo krumpáčem, tak mám pak problém zvednout ruku. Přesto chci být stále tvůrčí silou v tom, co tady děláme. A má to i evangelizační rovinu – farář je někdo, který něco dělá a pomáhá. Mnozí lidé nerozumí tomu, co dělám v kostele. Ale práci s bagrem rozumí. Je to i téma, přes které se ke mně dostávají lidé, kteří by jinak za knězem nepřišli. Můžu pro ně být najednou srozumitelnější. více

Všimli jste si někdy, že většina bývalých katolíků odcházejících do jiných církevních společenství si vybírá takové církve, které od nich očekávají víc než ta, kterou opouštějí? Je to v rozporu s tím, co bychom čekali, především tváří v tvář sekulární kritice, která nás v jednom kuse přesvědčuje, že klíčem k přilákání lidí do kostela je mít minimální požadavky a očekávání. Zdravé a rostoucí církve ale mají v očekávání od svých členů jasno a nebojí se o tom mluvit. více

Událostí roku 1912 bylo v církvi konání Mezinárodního eucharistického sjezdu. Sjezdy se konaly jednou za čtyři roky a tentokrát padla volba na Vídeň. Pozvánka přišla i do Lidic. Josef Štemberka byl velmi zklamán, když se z farnosti nikdo nepřihlásil. Krádeže v obci, špatné chování mládeže i pokrytecký postoj některých farníků k víře, to vše svěřoval svým modlitbám a cítil, jak potřebné by bylo zvláště pro některé mladé účastnit se této akce. Lidický farář věděl o důležitosti této akce a apeloval na farníky, aby se přihlásili. Marně. Nakonec na kongres odjel sám. více

Duch nám ukazuje nové věci prostřednictvím toho, co církev nazývá „znamení časů“.
Jejich rozpoznávání nám umožňuje porozumět změnám.
Když události nebo trendy vykládáme a modlíme se nad nimi ve světle evangelia,
můžeme odhalit pohyby, které odrážejí hodnoty Božího království, nebo jejich opak. více

„Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9).
Skončila sobotní podvečerní mše a já jsem si cestou od kostelních dveří zpět do sakristie povšiml mladé ženy, která osamoceně seděla v lavici. Zdálo se, že je rozrušená. Když jsem se v sakristii převlékl a chtěl jít domů, ještě pořád tam byla. Došel jsem k ní, posadil se vedle a čekal. Po nějaké době zvedla hlavu a začala vyprávět svůj příběh. více

Předem, již na Zelený čtvrtek, dává Ježíš apoštolům to, co uskuteční svou smrtí na kříži na Velký pátek a svým vzkříšením třetího dne mocí Otce a Ducha, který promění jeho tělo smrtelné v tělo oslavené. Když my dnes slavíme eucharistii, konáme to, co Ježíš konal před svým utrpením, a používáme stejná gesta, říkáme stejná slova, sledujeme stejný pohyb jeho modlitby. Ale nespokojujeme se s tím, že bychom je opakovali mechanicky nebo snad magickým způsobem. Jestliže to dnes, tedy po jeho utrpení, můžeme a musíme konat, je to proto, že Kristus prožil skutečnost svého utrpení, je to díky jeho utrpení, k němuž jsme připojeni a máme tak podíl na jeho vzkříšení. více

Životní zkouška je záležitostí krátkého času,
ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním.
To jsem si znovu uvědomil v minulých týdnech, když přišel covid.
Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic,
že se vysoké ideály zužovaly...
Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán,
ale že nemůžu udělat v životě už vůbec nic,
protože všechno je mi vzato z rukou
a brzy může být konec.
více

Každou neděli vcházíme do kostela, abychom se účastnili mše. Chodíme tam stejně často, jako donedávna chodívali někteří do kina. A přesto: v kostele zůstává „program“, nehledě na různé obměny, k nimž v průběhu staletí došlo, pořád stejný. Nakonec si proto musíme položit otázku: proč je průběh liturgie v zásadě neměnný? více

Kromě mnoha problémů dnešní doby existuje ještě jeden závažný problém: zneužívání sítí. Kolik lidí je dnes vystaveno stresům, zmatkům a depresím, které vyvolávají nejrůznější poplašné zprávy, nebo cílené vydírání anonymů ať už za účelem pomstít se někomu nebo si z někoho jen tak vystřelit. Připomenu výrok Alberta Einsteina: „Děsím se doby, kdy nás technologie přemůže. Potom z nás vyroste generace idiotů.“ Technický pokrok jako takový samozřejmě zavrhnout nemůžeme. více

Když jsem v jednadvaceti letech vážně onemocněl, poprvé jsem zažil omezení, bolest a osamocení. Změnilo to můj pohled na život. Několik měsíců jsem nevěděl, kdo jsem a zdali budu žít, anebo zemřu. Ani lékaři netušili, jestli to zvládnu. Vzpomínám si, jak jsem objímal matku a říkal: „Prostě mi řekni, jestli umřu.“ Připravoval jsem se na kněžství ve druhém ročníku diecézního semináře v Buenos Aires. více

S Písmem jsem si prošel už dlouhou cestu. Občas mě oslovovalo, ale nepředstavovalo pro mě „nic víc“ než zdroj pouček a informací. Pak jsem se přihlásil na seminář o křesťanském životě. Na konci byla společná modlitba, kdy jsme měli možnost odevzdat svůj život Ježíši. Jako nadšený mladý člověk jsem „se nezdráhal“ a dal jsem všechno, celý svůj život. Nebál jsem se, protože jsem „nějak tušil“, že Pán je opravdu dobrý a nezkazí mi život. Při té modlitbě jsem neprožil nic zvláštního. Ale přišlo to až pak… více

V těchto těžkých časech čerpám naději z posledních Ježíšových slov zaznamenaných v Matoušově evangeliu: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Nejsme sami. Proto se nemusíme bát sestoupit do temné noci problémů a utrpení. Víme, že všechny odpovědi nemáme připravené a úhledně zabalené, a přece věříme, že nám Pán otevře dveře, o jejichž existenci jsme neměli ani ponětí. více

Nevím, jak začít číst Bibli! Na to je nejlepší rada: Nějak vůbec začít. A jít – cestou se pak vychytají chyby. Mnohým se osvědčilo číst biblické texty ze mše příslušného dne nebo následující neděle. Tyto texty mají tu výhodu, že jsou relativně srozumitelné a obsažné, tj. použitelné pro náš život (na rozdíl třeba od těžších starozákonních textů s rodokmeny či liturgickými předpisy). Navíc pokud budeme pracovat s těmito texty, budeme neseni vědomím, že nejsme sami, protože nad nimi spolu s námi prodlévá celá církev po celém světě. více

Narodili jsme se jako milovaní tvorové našeho Stvořitele, Boha lásky. Patříme Bohu i jeden druhému a jsme součástí stvoření. A z tohoto vědomí, uchopeného srdcem, pak má pramenit naše vzájemná láska, kterou si nelze zasloužit ani koupit, protože všechno, čím jsme a co máme, je nezasloužený dar. Jak jsme se mohli nechat přesvědčit o opaku? více

Co je to křest?
Pouhý obřad?
Uvítání dítěte?
Pokračování v rodinné tradici?
Naplnění přání prarodičů?
To všechno může být také, znamená ale mnohem více.
více

Věříme sice v Boží prozřetelnost, ale mnohdy žijeme, jako bychom věřili v náhodu. Odtud pocházejí naše zmatky či chybná pasivita. Děláme denně mnoho věcí, které jsme si sami nevybrali: někým jiným zadaná práce, nutné kontakty, anonymní klienti, nezáživné služební cesty. A přitom přemýšlíme, jak užitečněji bychom náš život mohli žít. více

Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“ více

Řekl bych, že jak pro koho a jak kdy. Poznat starého člověka či manžele a vidět či zakusit jejich vzájemnou lásku a dobrotu je krásné. Být svědkem stárnutí člověka, kterého dlouho známe a máme ho rádi, může být ale obtížné. Tam se nám jeho stáří třeba nelíbí a my mu jakoby nechceme dovolit, aby zestárl. To bývá problém dospělých dětí stárnoucích rodičů. Chtěli by mít rodiče stále „v plné parádě“. Jenže oni potřebují být milováni i při svém stárnutí. Je třeba nám, stárnoucím a starým, dovolit stárnout – a přitom nás neposílat na smetiště. Protože když nás pošlete na to smetiště, může být naší obranou, že se budeme stále stavět jako mladí. Nebudeme sami sebou. A to není nakonec pro nikoho dobré. více

Patří k řádu života, že na tomto světě jako tvorové jsme mimo jiné formováni těmi, kteří byli před námi. Jedna věc je Boží tvůrčí záměr s každým z nás dávno předtím, než jsme byli stvořeni. Toto tvůrčí dílo Stvořitelem započaté bylo svěřeno rodičům, předkům a okolnímu světu. To je ono tajemství svobodné vůle. Nejde o to, z něčeho vinit rodiče a předky, ale souvisí to s tím, čemu říkáme condicio humana, existenční podmínky a okolnosti lidského života, s lidskou narušeností. Kdyby nebylo prvotního hříchu, Adam a Eva by asi vychovali Kaina jinak, než aby Abela zabil. I tak má ale Abel prostor pro osobní rozhodnutí, pro uplatnění své vůle, byť je toto rozhodování ztíženo. více

To je běh na dlouhou trať a do mnoha stran. Působení diecézního kněze je neuvěřitelně široké a dobrý kněz se učí a zraje až do smrti. Navíc, fakulta a seminář nejsou „vyšším ministrantským kurzem“, že by se tu absolvent hlavně „vyučil dělat faráře“. Děje se zde něco mnohem důležitějšího: mysl a srdce se vydávají na cestu jako Abrahám, aby člověk znal Boha více zblízka a dozrál k určité vnitřní podobě (forma mentis) – totiž podobě Krista, služebníka Boha i lidí. Bez toho by nemohl být dobrým knězem, i kdyby „uměl dělat faráře“. A naopak, s podobou Krista v sobě se dokáže v budoucnosti pokorně naučit všemu, co bude potřebovat.

Samozřejmě že fakulta zajišťuje některé pastoračně zaměřené kurzy a vybaví budoucí kněze teoretickým poučením, my v seminární komunitě se pak snažíme je spíše v základních dovednostech „vycvičit“: pro liturgickou, kazatelskou, zpovědnickou i pastýřskou službu. Důležitý je ovšem jáhenský rok i některé praxe už během studia, kdy jsou bohoslovci „hozeni“ do farního provozu a mohou okoukat leccos z farářského „ř... více

Vím jistě, jak strašně potřebují naši modlitbu lidé,
kteří odešli ze světa dřív, než stačili dát všechno do pořádku.
Než stačili pochopit podstatné věci.
A čekají, až se za ně někdo pomodlí.
Je to pro ně jako rosa nebo mana.
více

Během tuhých bojů v Itálii v roce 1943 jsem jeden večer dole v údolí objevil velkou budovu. Myslel jsem si, že by to mohl být klášter. Druhého dne jsem chtěl zase jednou jít na mši, protože byl svátek Narození Panny Marie. Jako rotný jsem bez problému dostal propustku. Na cestu jsem se vydal okolo páté ráno a skoro hodinu jsem se plahočil přes zídky vinic a přecházel terasy políček. Po chvíli se ke mně připojil velký vlčák. Nakonec jsem dorazil k zahradní zdi ze zadní strany kláštera. Táhla se asi dvě stě metrů a byla tak vysoká, že se nedalo nahlédnout dovnitř. A branka nikde. Napadlo mě, že tady asi žijí v odloučení trapisté. Když jsem zahnul za roh, ocitl jsem se na náměstí před nevelkým kostelem. Zabouchal jsem na bránu vedle kostela, která vedla do kláštera. Brána se otevřela a v ní stál bratr fortnýř v dominikánském hábitu. Když spatřil německého vojáka, couvl. Uklidnil jsem ho a zeptal se, zda bych mohl ke zpovědi a na mši svatou. Nedůvěřivě mě pustil dovnitř a zavedl mě do sakristie, kam po chvíli vešel starý kněz a divil se, že vidí německého vojáka, který se chce vyzpoví... více

Bůh miluje naši nepatrnost. Jeho milosrdenství nemá konce.
Hospodin je shovívavý a plný lásky.
Vybral svůj lid ne proto, že byl velký a mocný,
ale proto, že byl ze všech nejmenší a nejubožejší více

Jedním z největších problémů dneška je postoj: urvat od života, co se dá, často bez ohledu na své zdraví, na druhé, na okolí. Středem všeho snažení jsem jen já sám. Člověk to pak sám o sobě nezvládá, stává se vyčerpanějším, uzavírá se do sebe, dostává se do stresu a depresí. Žádný člověk ale není svým přirozeným založením stvořen tak, aby žil mimo součinnost a spolupráci s druhými. více