Chtěla bys, aby se život odehrával jakoby na jaře, avšak ... (P. Pio z Pietrelciny

Ve tvé duši jsou všechny roční doby (P. Pio z Pietrelciny - svátek 23.9.)

22.9.2018

„Ve tvé duši jsou všechny roční doby, a raduji se z toho před Bohem. Občas prožíváš zimu jako čas velké neplodnosti, roztržitosti, znechucení a nudy, jindy zase úlevu máje s vůní svatých květů, občas zase žár touhy podobat se našemu dobrému Bohu. Zbývá už jen podzim, v němž, jak se ti zdá, nevidíš a neuvědomuješ si hojnost ovoce… Chtěla bys, aby se všechno odehrávalo na jaře a v létě, avšak, má nejmilovanější dcero, věnec vítězství získá ten, kdo statečně bojoval.

Je nutné, aby pokušení vystavovalo vyvolenou duši zkouškám. V nebi bude samé jaro, co do krásy, samé v léto, co do lásky, samý podzim, co do prožívání potěšení. Zima už tam není, ale tady je zapotřebí i zimy, aby se člověk cvičil v odříkání a kvůli tisíci malých a velkých ctností, které si osvojujeme právě v období neplodnosti.“

P. Pio takto pojednává o životním realismu, který se dotýká každého člověka. V knize přírody totiž pozorujeme zajímavý a výmluvný jev. Jde o střídání ročních období. Líčení změn, jakými prochází příroda v období zimy a následujícího jara, sloužilo odpradávna jako obraz putování člověka k Bohu skrze zkušenosti utrpení, pokoření a bezradnosti.

Příroda vstupuje do období zimy, do času nepřejícího životu, do doby zdánlivého umírání, aby na jaře znovu předvedla zázrak bytí, zázrak mohutné síly dřímající ve stvoření. Tento cyklus se nesčetněkrát opakuje. Kolikrát už jsme stáli v úžasu pod holými stromy, jakoby bez života – a přece na jaře explodují záplavou nového listí. Kolikrát zůstaneme stát v úžasu nad tím, že zmrzlá, sněhem pokrytá země ze sebe na jaře vydá takovou záplavu rostlin a květů – nejprve jsou to krokusy, poslové blížící se obrody. Příroda vstává po zimě k novému životu. Člověk nikdy plně nedocení sílu, jež se v ní ukrývá, a její neustále se obnovující krásu, pokud se mu nejprve neukáže nepříliš povzbudivý obraz její zdánlivé zimní smrti.

Tento přírodní jev, vystihuje zároveň i pravdu o putování člověka k Otci. Též naše životní putování prochází duchovními zimami a jary. Procházíme těmito zkušenostmi odumírání, ztrácení se a slabosti, jež ale vedou díky Božímu zásahu vždy k dalšímu novému jaru duchovního růstu. Věčné jaro není v pozemském životě reálné. V životě nikdy nedosáhneme trvalého a neměnného stavu uspokojení, úlevy, dobrého pocitu psychické i fyzické vyrovnanosti a stoprocentně splněných přání.

Zpracováno podle knihy: